Annette

Be carefull what you wish for... U West Side Story jsem byl trochu smutný že Spielberg nebyl s modernizací toho příběhu a hudebních aranží trochu odvážnější... ale druhý nejvýraznější letošní muzikál Anette je na mě divadelní avantgarda asi už trochu moc velká. Zajímavý film rozhodně, Adam Driver znovu dokazuje že je jedním z nejlepších herců své generace, ale do filmu jsem dokázal proniknout víc než na povrchní úrovni zvláštní a lehce sebeparodické kuriozity jen v několik málo momentech. Možná byla i chyba že jsem do filmu šel naslepo - takže jsem ani nevěděl že je od Caraxe. Ne že by pak film byl lepší, ale aspoň bych k němu byl otevřenější už od začátku (je to už můj čtvrtý film od Caraxe... všechny jsou zajímavé, ale ani jeden nějak zásadně nenadchl) 7/10 (04.01.2022)

"Annette" můžeme označit za Caraxovy "Southland Tales" - také vzbuzuje velká očekávání, kterým se vzpouzí, také představuje osobitou a sveřepě konceptuální vizi, kterou je snadné smést i naplňující vykládat, a také jde umanutě proti proudům, tváří se zarytě vážně a současně přináší niterně atypický a podvratný spektákl, který ale stejnou měrou obnažuje i adoruje všechny spektákly. Když  už k "Annette" hledáme paralely a zanoříme se hlouběji do Caraxovy cinefilie, můžeme dojít třeba také k Jacquesovi Demymu a jeho utltra kýčovitým a současně nenápadně sebereflexivním a totálně sebejistým muzikálům, které vedle dobové nové vlny vypadaly nesoudně a při tom byly právě svou umanutou formálností a umělostí esenciálně novovlnné. Podobně i Caraxovo zpracování scénáře od Sparks vypráví v jádru banální příběh, v tomto případě o bulvarizované romanci ze světa šoubyznysu plný velkých emocí. Přičemž nám ho předkládá ohlodaný nejen na dřeň, ale také na jeho esenciální teatrálnost, sebestřednou pompéznost a performativnost. Jestliže v "Holy Motors" ukázal film jako médium klamu a iluzí, byť současně na ně pěl ódy a povyšoval samotného nahého krále na okouzlujícího fénixe, v "Annette" nám neustále zpřítomňuje umělost, nereálnost a neživost své opery ze světa alt-popových videoklipů. Filmy, které nám nedají to, po čem toužíme, jsou vlastně v něčem nejupřímnější i nečekaně fascinující. (10.07.2021)

Viděl jsem mýho kamaráda se málem oběsit na špagátu, viděl jsem bezďáka masturbovat na Národní třídě, viděl jsem týpka konzumovat alkohol vzhůru nohama, viděl jsem jak moje kamarádka jednou spolkla kondom nosem, viděl jsem hadího muže který se nasoukal do bedny o velikosti jeden krát jeden metr, viděl jsem psa jak kojí koťata, viděl jsem svoji spolužačku hrát v pornu, viděl jsem film který měl stopáž sedm hodin.... ale Adama Drivera a Marion Cotillard jak spolu při souloži zpívaj – no to jsem neviděl. Leosi Caraxovi je hodně. (26.08.2021)

Neobaroko ztratilo své neo, zůstalo pouze baroko, jehož tíže pozlátkem nasáklého balastu možná měla být dalším korálkem v růženci žánrově ironických počinů cinéma du look, leč opakování modlitební mantry se tu vyjevuje jako dvojitě dvojsečná zbraň, o kterou se Carax tentokrát pořezal: opakováním formy došlo k rozředění její pravé síly, jíž byla síla negace právě skrze s konvencí nekompatibilní formu, do té míry, že negace negace (=formy) vyvolala jednoduchou matematiku – znásobením dvou mínus dostaneme plus, jímž není nic jiného než valorizace samotného obsahu. A v obsahu jsem neviděl nic než konvenci, které se dal jen jiný narativní vektor a místy komediální tón, přičemž ani jedno ani druhé nemůže stačit na vymanění se z ní. Symptomaticky, podrývání a hra s žánrovými formami (muzikál, melodrama, pohádka atd.) zde není nic víc než něco, co jsme už viděli v jiných komerčnějších dílech, neboť takováto "postmoderna" byla již dávno Hollywoodem zprivatizována. Hollywood tak Caraxe konečně dostihl a pohltil jako hlubina, do níž se vskutku neradno dívat, neboť v tomto pohledu se cinéma du look může zvrátit v cinéma du don’t look. Neobaroko vždy začínalo ve zdánlivé kýčovité sladkosti, aby zhořklo, ale tento přechod byl (v nejlepších dílech) zapříčiněn právě především inverzí konvencí daných forem, zatímco když chceme tento neobarokní dramatický oblouk opakovat pouze na rovině obsahu, tak vždy musíme dostat pouze konvenci, která se nám vloudí zadními vrátky. Snad měla být interpretační indicií přeměna loutky v živou bytost autorskou mise en abyme, kterou chtěl Carax na poslední chvíli přesvědčit diváka, že jeho film není jen bezkrevným Otesánkem, polykajícím rozpočet, ale dílem obsahujícím život, avšak i v tomto posledním pokusu (který není ničím jiným než replikací hollywoodských tužeb) selhal. (09.07.2021)

Chtěl jsem něco málo napsat, ale zakopnul jsem tady o recenzi xxmartinxx a nemám moc co dodat. "Upřímně řečeno jsem z toho nerozhodný. Ten muzikál je neskutečně banální na hraně snesitelnosti, kdy musíme slyšet přezpívány ty největší absurdity a urputnost a doslovnost "zhudebnění života" mi připomíná už pověstné rozhodnutí Bethesdy začít Fallout 3 narozením postavy, což vede k nutnosti strávit prvních 40 minut hry nepřeskočitelným tutorialem bez jakéhokoliv dopadu na zbytek hry, kdy se musí odehrát nutné naskriptované scény. Stejně nesnesitelné mi občas přišlo sledovat protagonisty Annette, jak si při sexu zpívají, že mají sex, při porodu dítěte, že se jim rodí sítě, a při konfliktu, že mají konflikt. Občas to ale ve svojí absurditě jakoby obletělo zeměkouli a dostalo se to do kýženého místa z druhé strany - a já se místy bavil. A samozřejmně jsem si užil některá stylistická řešení. Caraxova rezignace na organické odvyprávění příběhu je pravděpodobně záměrná, ale já celkově nevím, jaká potěcha nebo zajímavost z toho má plynout. Když se toporný a statický film natočí schválně, je to pak v pořádku?" (23.12.2021)