Cesta utrpení

Typická segalovka, jehož námět by se dal tradičně okomentovat po švejkovsku. Unesly jste dívku, tak tady máte přes držku. Steven Seagal opět nezklamal. Dějová linka je už tedy předem známá. Snímek začíná nejdříve akcí, kdy je nám názorně ukázáno, co že je hlavní postava, právě ztvárněná Stevenem, zač a pak děj pokračuje jeho současným životem někde v asijské zemi, tentokrát jako vyhledávaný lékař. A když je požádán o záchranu unesené dívky, což předpokládaně nejdříve odmítne, dá dohromady starou partu a nastane řežba. Mezi tím neustále moudré filozofování a jeden moralizační proslov o stavu současného lidstva na konec. No, a je to. Takže skutečně nic nového pod Sluncem. Jeden rozdíl tu ale přeci jen je. Během natáčení se viditelně sázelo na dokonalost. Takřka umělecká kamera ve spojení s výtvarnou stránkou každičké scény snímek téměř sklouzává až do končin artových počinů. I cákance krve působí jako artový obraz. Barvy září svou obrazotvorností, prostředí je ve spojení s psychologickým projevem dané scény, soundtrack působí relaxačním dojmem. Akční scény typicky segalovsky drsné a jako obvykle je v určitých kratičkých záběrech poznat Segalův dvojník. Takže se v podstatě jedná o současný segalovský filmový standard, jen vizuálně jinak natočený. (13.10.2018)

Jsem ráda, že je Steven Seagal zase ve formě, ale proč proboha musí točit filmy, kde kromě pár světlých okamžiků boje, je tuna sračkoidních, rádoby oduševnělých keců, které by spolehlivě uspaly i klokana na tripu. Za mne jeden z nejhorších Stevenových počinů, neb ty klado žvásty, šílené tragy postoje mne střídavě uspávaly a přiváděly do agónie. Tu jednu ušmudlanou hvězdu dávám za ty světlé okamžiky boje. Jinak je to zrálé na poslání do kopru. (05.01.2019)

Ja som mal Seagala vždy rád a každý jeho nový film si pozriem, bez ohľadu na (ne)kvality jeho predchádzajúcich počinov. Koniec koncov je dávno jasné, že časy jeho najväčších hitov sú už dekádami preč a jeho aktuálna tvorba mi nepríde o moc horšia ako tvorba iných béčkových akčných hrdinov typu Van Damme či Lundgren. Toto mi prišlo za posledné roky snáď najlepšie, nieže by to bol nejaký akčný hit, ale aspoň tu mal hlavnú úlohu a očividne sa angažoval, bola tam tá jeho obľúbená juhovýchodná kultúra, mytológia, hudba, akupunktúra & samozrejme bojové umenie s niekoľkými fajn drsňáckymi scénami. Už to samozrejme nikdy nebudú tie veľkolepé bitky čo kedysi, ani chudší moc nebude, keďže je v týchto smeroch obmedzený artritídou a jej liekmi, no aspoň tú gangsta briadku by mohol konečne zhodiť. Kto si bude chcieť robiť srandu, tak si tu pravdaže svoje nájde; či už to že sa vyvaľuje na posteli alebo si drží na rukáve motýľa, ale mne to nijak nevadilo. (26.09.2018)

Sensei Štefan v relatívne zaujímavom filme, ktorý si napísal sám a ktorý v jeho filmografií posledných 20 rokov fakt vyniká. Nie príbehom, ten je taký štandard (starý vyslúžilý profík, čo odložil násilie, zašitý v ázijskej džungli, kde lieči a trúsi múdra, je donútený vrátiť sa do akcie), ale mimoriadne elegantnou "ázijskou" réžiou s dôrazom na výtvarnú stránku a aj zopár ozajstnými nápadmi. Zvyšok je napoly také to jeho východniarske mudrovanie, nie zvlášť hlboké, ale ani úplné bláboly - a napoly akcia. Tá nie je žiadny zázrak, ale v medziach normy sa dá uveriť, že bojuje naozaj on - a mladšie ročníky sa tu aj celkom predvedú. Axe (nie že by to potreboval - tá jeho neporaziteľnosť je hlavne pri jeho súčasnom výzore fakt otravná) tu totiž dá dohromady aj nejaký ten tím - ktorý je celkom cool, ale moc si ho bohužiaľ neužijeme. Takže celkove - hlavne vďaka obrazu - pekne pozerateľný a bezbolestný kúsok, ktorý je inak asi takým Stevenovým pokusom zanechať za sebou nejaké to múdre memento osvietenejšej akčnej hviezdy o násilí a bojových umeniach. Aj to je sympatické. (07.02.2022)

S jistou znalostí kontinuity Seagalovy tvorby musím říct, že jde o jeden z jeho nejlepších filmů poslední doby a bulharské produkce mohou být zapomenuty. Vím přesně, proč tohle Seagal natočil, zapadá to přesně do jeho světa, má to v sobě odkazy k jeho raným dílům, jen místo tehdejší syrovosti se tentokrát vydal meditativnější cestou s až snovými a mystickými záběry - což se mi líbilo, film to povýšilo a hodně jsem to ocenil. Samozřejmě, že o ty souboje tady vůbec nejde, a možná schválně jsou natočené sice profesionálně a zručně, ale až sebeparodicky (a cíleně, viz ty přehnaně digitální cákance krve), takže naprosto chápu, proč mému synovi přišel film jako komedie. Jenže za vší tou zábavou leží skutečně poselství o tom, jak jsme si zkazili svět tím, že to, co dřív sloužilo dobru věci, jen zneužíváme - a nejde jen o čínské kung-fu. Občas je to přitažené za vlasy (scéna matky dcery s leukémií), ale nakonec jsem moc rád, že jsem to viděl, protože ta snaha o pozitivní a duchovní náhled na svět z toho sice naivně, ale optimisticky trčí, a já osobně mám raději optimističtější náhled na svět a na život. No a navíc tady zazní hned tři Seagalovy písničky, z toho jeho blues-jazzová verze Blue Suede Shoes pod názvem BBQ pod závěrečnými titulky. (29.04.2019)