Kristove roky

„Až vyrostu, chci psát jako Lubor Dohnal,“ řekla jsem si v sedmnácti letech při své první návštěvě Filmovky. A stojím si za tím dodnes, mimo jiné i kvůli artovému filmu Kristove roky (1967) uvedenému existenciálním citátem „život je boj“, což je, řekla bych. Jedná se sice o debut s autobiografickými prvky Juraje Jakubiska, spojením dvou významných tvůrců Nové vlny ale vzniká záměrně chaotický, volnomyšlenkářský a částečně barevný klenot doplněný magickou až pohádkovou hudbou Wiliama Bukového, pro něhož byly právě šedesátky posledním obdobím života. Díky za rozpustilého Jiřího Sýkoru a jeden z nejlepších komplimentů vůbec. „Ježiš, ty seš ale krásná vobluda!“ (Filmové listy 2018) (09.08.2018)

Raději bych si překousl jazyk, než otřít svou jedovatou hubu o Jakubiska, ale klíč k jeho tvorbě z šedesátých let zatím nemám a tenhle film mi připravil ještě pernější chvilky, než předchozí pokusy ho najít. Když nezaujme příběh ani poetika a navíc není v dohledu žádný styčný bod se zkušenostmi z vlastních "kristových let", nezbývá než se alibisticky vyhnout hodnocení nebo autorovi s těžkým srdcem pokazit průměr. (04.03.2004)

"Všecko je hoci iné, ako sme si to predstavovali. Všecko sa posunulo." Já jsem si v souvislosti  Jakubiskovou prvotinou radši nic moc nepředstavoval. Tak ani nemohu být moc zklamán, že mě tahle jeho extravagance šmrncnutá místy s poetickou kamerou moc nezaujala. Resp. že jsem tomu chaotickému shluku jednotlivých filmových scén moc nerozuměl. Nejvíc v obraze jsem byl právě ve chvíli, kdy malíř Juraj v rozhovoru se svým bratrem (Vlado Müller) rozmítali nad tím, jak je život v oněch Kristových letech náhle jiný, než když byli mladší. Kdyby obdobně fungovaly všechny scény, mohlo to být vcelku fajn. Jenže tady to jaksi skáče od jedné absurdity k druhé (viz třeba scéna v hospodě, kdy se jeden člověk řehní jako idiot u "černých historek"). V čem jsem se taky vůbec nevyznal, byla vztahová linka (Juraj mezi dvěma ženami). V případě Jany Stehnové mi pak přišel zvláštní dabing v podání Ivy Janžurové. (27.02.2023)

Místy až nepříjemně přeexponovaný Jakubiskův celovečerní debut natočený přesně v duchu a v intencích tzv. Československé nové vlny, silně autobiografický, plný příznakové poetiky a dobového ,,bláznovstva". Příběh mladého výtvarníka, který (ještě stále či znovu?) hledá své místo v životě, ale koneckonců i sám sebe... Malíře Juraje měl prý původně hrát Josef Abrhám, který na poslední chvíli ale tuto roli odmítl, a tak Juraj (ta podobnost jmen není náhodná) Jakubisko obsadil budoucího emigranta (taktéž příznačné pro osudy představitelů ,,nové vlny") Jiřího Sýkoru, herce, který byl v té době docela v kurzu, dnes už je ale spíše zapomenut... Kristove roky - první příznaky počínající krize středního věku... Reflexe, která je v umění odrážejícím skutečný život, nezbytná... S tou Jurajovou se ale příliš neztotožňuji... Mimochodem, nejen sekvencí úvodních titulků předběhl Jakubisko dobu o hodně notný kus ... ,,Jo, život je boj..." (21.06.2009)

Jakubiskov debut je plný autobiografickej poetiky, je detinsky hravý a rozmarný. Tragikomicky vypovedá o mladom maliarovi a potrebe konečného rozhodnutia, čo so svojim životom. Bezcielnosť a bezradnosť, ktorou sa potuluje v živote, je napokon konfrontovaná s tragédiou a tá dáva šancu k prebudeniu sa. Jakubiskovi svedčí viacej farebná rozmanitosť ako tento čiernobiely formát, ktorá síce dodáva na jednej strane väčšiu autenticitu, zvolený spôsob preexponovanosti obrazu je však prehnaný. Janu Čechovú nahovorila Iva Janžurová. (12.07.2018)