Babylon Berlín

Tak tedy sbohem, Babylone, a brzy snad zase na viděnou! Moje počáteční nadšení vzalo brzy za své. To nejzajímavější na seriálu je pro mě jednoznačně sepětí s dobovými reáliemi, tedy konkrétními, existujícími postavami (Nyssen, Wendt, Stennes ad.) a dobovou mentalitou. Co v tomto směru čtvrtá série na začátku nadhodila v dechberoucí a také jedinečné, zatím snad nikde jinde filmově nezpracované podobě (fiktivně ani dokumentárně, mimochodem tím navázala na stejně fantastické vyobrazení krachu na americké burze v předcházející, třetí sérii, jmenovitě v životě Alfreda Nyssena), však s každým dalším dílem vyprchává a z filmového Berlína se stává jen opravdový babylón – směs náhodně poletujících postav s nízkou gravitací, které se vždy na dva tři další díly záhadně propadnou do vzduchoprázdna, aby se – možná – zničehonic znovu vynořily, přežívajíce mezitím pravděpodobně v nějaké kryonizované formě na Marsu. Stejně se tu pracuje i s dějovými linkami, které se ovšem z výbuchů supernov rozpadají už úplně do ztracena. A tak se sice ocitneme v Sonnenbornu, výchovném zařízení pro mládež vedeném polozločineckou organizací v bílých rukavičkách Weiße Hand, ale už se sem nikdy nevrátíme, jako by se tyto postavy i domy zkrátky propadly do země. Najednou se úplně vytratí i Elisabeth Benke nebo Toni, znovu se už vůbec nesetkáme ani s doktorem, který toužil z inspektora Ratha nebo jeho druhů vytvořit pokusné králíky při testování pervitinu. Příběh postrádá kontinuitu a působí jako svetr splétaný z různě barevných a tlustých přízí podle toho, co kde zrovna zbylo. Snaha nacpat do každého dílu co nejvíce akcí a linek se moc nevyplácí, dopadá spíš zmatečně a absurdně. Absurdní je, že člen SA Rath může klidně a bez dozoru ve svém volném čase vypomáhat bolševickým špionům. Některé zápletky jsou čisté dada, což by vzhledem k dobovému pozadí nevadilo, jiné jsou ale směšné a vývoj děje znehodnocují. Přebujelým dadaismem trpí Nyssenova rodina, kde divnosti jednotlivých povah už odmítají fungovat jako celek, halucinogenní je i již zmíněná návštěva Gereona Ratha u výzkumníka testujícího amfetaminy na zvířatech. Nesrozumitelný je Rathův vztah k jeho synovci a jeho tréninku v NSDAP. Komicky a pohádkově dětsky působí Charlottina veleakce, kdy poté, co má takové štěstí, že ji přehlédne asi dvacet možných strážců Sonnenbornu, udrží v šachu dvěma pistolemi padesátku dospělých mužů… Jednotlivé střípky jsou spíše takové bubliny, které se vynořují a zase praskají. Bílá ruka se vynoří z černé hmoty, nenaváže na nic, a tak také zase zanikne. Všechno je tu uměle stlačené do základního obrysu příběhu, a tím se stal vztah Gereona a Charlotty, vše už se stává jen kulisami pro tuto hlavní linku. A to mi na poslední sérii vadí asi nejvíc. Že se z ní stala vztahovka kořeněná až příliš očividně sem tam nějakou tou akcí. Poslední díl už na mě působil úplně jako Downton Abbey speciál, který se divákům po vyčerpávajících vztahových peripetiích snaží nabídnout zklidnění u vánočního stromečku ve formě bezstarostného tanečku v jinak opravdu velice příjemném klubíku s báječnou atmosférou, kde se ještě jednou setkáme i s Maxem Raabem. Začátek mě navnadil, očekávání se nenaplnilo. První tři, možná čtyři díly jsou ale tak excelentní, že celkově hodnotím sérii dobře a těším se, že v divokých třicátých letech bude příště snad méně povrchní. Mrzí mě, že v těchto dílech Babylon Berlin nevyužil svou šanci. Poslední léta výmarské republiky v Berlíně jsou něčím, co ve světě zatím nikdy a nikde nemělo obdoby. Tehdejší problémy a styl života v Berlíně nejenže objasňují neopakovatelné klima Berlína devadesátých let (labutí píseň genia loci/města), ale jsou taky dosud jedinečným mementem pro společenské pnutí, které zažíváme teď. Nejen pro spolky pouliční domobrany, ale i pro širokou podporu NSDAP středními vrstvami byla totiž unikátní morálka avantgardního výmarského Berlína, který sám spotřebovával zhruba 80 % tehdejší produkce jihoamerického kokainu, jedním ze zásadních střípků. Zde je zachycena jen velmi okrajově (vlastně jen v lesíkách homosexuálů a v bídě dětské party kolem Toni, kde ale úplně chybí prostituce tak typická i pro tehdejší pracující berlíňanky). Mohla zde být zachycena výmluvněji a s větším vykřičníkem (nebo otazníkem). To však patrně cílem tvůrců nebylo, vystačili si s příběhem dvou hledajících se lidí a sem tam nějakou tou kriminální bitkou :) Málo to není, obrazově je to zpracované pěkně, ale na víc než na tři to celkově nedá. (17.11.2022) (menej) (viac)