Lords of Chaos
Lords of Chaos
Lords of Chaos
Lords of Chaos
Lords of Chaos
Réžia:
Jonas ÅkerlundKamera:
Pär M. EkbergHudba:
Sigur RósHrajú:
Rory Culkin, Emory Cohen, Sky Ferreira, Anthony De La Torre, Valter Skarsgård, Sam Coleman, Jack Kilmer, Jonathan Barnwell, Wilson Gonzalez Ochsenknecht (viac)Obsahy(2)
Oslo. Norsko. Počátek 90. let minulého století. Na undergroundovou scénu vtrhne jako uragán nový, nekompromisní styl heavy metalu – pravý norský black metal! Žánr, který si i přes svou výbušnost a brutalitu zachovává jistou majestátnost, nechvalně proslul po celém světě nejen kvůli neobyčejným úspěchům svých hudebních představitelů, ale také sebevraždám, vraždám a hořícím kostelům, jež se staly charakteristickým fenoménem metalové subkultury. Sedmnáctiletý Euronymous (Rory Culkin) touží uniknout ze spárů idylického středostavovského života. Společně s partičkou fanatických mladíků, kteří si říkají Necrobutcher, Hellhammer a Dead, založí nejděsivější kapelu na světě - Mayhem. Skupina se proslaví především extrémností svých vystoupení a morbidním kultem, který ji obklopuje. Temný svět, který Euronymous stvoří, se však brzy propadne do bažiny vražd a žhářství poté, co se soupeření s Vargem, členem kapely Burzum, vymkne kontrole. (Cinemax)
(viac)Videá (1)
Recenzie (150)
Postavit se k tomuto filmu nějak objektivně snad ani nejde. Notoricky známý příběh z norského metalového podstavětí si filmové zpracování určitě zaslouží, teď jen otázka, jestli je pro téma přínosem nebo jestli mu škodí. Úhlů pohledu, jak s tím naložit je asi nespočet a zřejmě neexistuje nějaký jednoznačně ideální. Snímek bude mít určitě přínos pro díváky, kteří neznají historické, ale ani kulturní souvislosti případu. Nutno podotknout, že takový divák zřejmě nebude mít moc potřebu se na takovou subkulturní elaboraci koukat, takže se dostáváme do začarovaného kruhu, protože pro fanouška žánru bude zpracování povrchní a nedostatečné. Bez ohledu na to, že laik sotva bude schopen chápat a adekvátně vstřebat látku tak, aby si nemyslel, že metalisti jsou banda extrémistických magorů, což už si do teď beztak myslel. Z tohoto pohledu dělá film black metalu trochu medvědí službu, protože pokud nad vývojem tehdejších událostí kroutí hlavou metalový fanoušek, co si asi tak poví civilista? Plocha dvou hodin je pak samozřejmě málo, aby se daly zmínit všechny podstatné souvislosti na to, aby téma dávalo byť jen o trochu větší smysl, takže nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že film působí trochu heslovitě a logicky může klouzat jen po povrchu. Mnohem větší přínos by měl asi autentický dokument s rozhovory všech zainteresovaných postav (tedy vyjma těch mrtvých), ale to jsme na zcela jiném hřišti. Snímek vykresluje tehdejší doslova telecí časy, dobové Norsko a doslova vznik black metalu. A také bohužel kriminality v něm. Člověk, i kdyby chtěl tehdejší skutky omluvit čímkoli (povětšinou asi láskou k té hudbě a kapelám), se neubrání dojmu, že tehdejší subkultura je vykreslována velmi divoce až nebezpečně. Z pohledu hudebního fanouška, pro kterého je na prvním místě hudba samotná a mocenský boj nebo kapelní ego-píčuství ho nezajímá, si prostě musí říct: "ty vole, to fakt byli magoři". Každej jsme jinej, ale když zavzpomínám na mé pubertání roky, neměl jsem nikdy potřebu pálit kostely, řezat se nebo vraždit kámoše a to jsem si přišel jako velkej špatnej. Z tohoto pohledu musím říct, že to, jak jsou hlavní postavy vykreslovány, z toho jde až strach. Vizuál se s tím moc nepáře, je tam hodně ohně, hodně krvě a nějaký ten mozek rozlétaný po cimře. Mladej Culkin to zahrál na jedničku a byl fakt true. Mimochodem to slovo padne ve filmu až nezdravě mockrát... ()
Více jako o filmu mapující počátky norské black metalové scény se dá mluvit o nahlédnutí do duše psychicky nemocných mladých lidí bojujících s poznáním vlastní identity. Velmi nekompromisní a surový, určitě ne pro slabší povahy. Zda jsou události přenesené na plátno přiostřené nebo i částečně vymyšlené nic nemění na faktu, že tahle individua jsou/byli totálně zvrácení magoři, kteří si nezaslouží jakýkoli obdiv. Režisér se o žádné oslavování nesnaží a moc dobře ví, o čem točí, jen to mohlo být klidně o půl hodiny kratší. 60% ()
Vždycky je fajn si doplnit mezery z historie, i když jde "jen" o mezery v historii pravého norského black metalu. Bavilo mě to a byl jsem příjemně překvapen nad tím, jak některé scény byly naturalistické, i nad tím, jak málo hudby Mayhem a Burzum ve filmu bylo? Ale to by opravdu běžný divák asi těžce zkousával. No, až přijedou Mayhem na Brutal, budu připravený. ()
Odpor kovaných blackmetalistov, vrátane kapelníkov, ktorí sa diania priamo, či nepriamo zúčastnili, voči tomu ako Lords of chaos vykresľuje jednotlivých protagonistov len potvrdzuje, že film trafil klinec presne po hlavičke. Nič proti black metalu, som fanúšikom. A preto poznám niektoré maniere ľudí, ktorí sa v ňom pohybujú. Všetka tá teatrálnosť a mačizmus k tomu jednoducho patria - potom kapely rozdeľuje, či dostatočne zvládajú aj hudobné remeslo. Od koho iného mohlo takéto pózerstvo prísť, ak nie od rozmaznaných pubertiakov zhýčkaných severským sociálnym blahobytom, kde si musia nepriateľa a následný odpor vymyslieť - inak im reálne nič nehrozí - a v konečnom dôsledku svoju agresiu ventilujú len kvôli pozornosti verejnosti, lebo by sa unudili (alebo upili) k smrti? Bez ohľadu na to ako presne sú zobrazené skutočnosti sa tvorcovia v zásade držia faktov (vražda, podpaľačstvo, skutočné fotografie atď.), akurát súvislosti zrejme interpretujú po svojom a o tom je tvorivý proces. Z psychologického hľadiska je film mimoriadne presný - musím to priznať aj napriek tomu, že zo spomenutej predstieranej rebélie a egotripu pár tínedžerských magorov vzniklo v konečnom dôsledku niekoľko skvelých kapiel. Ten, kto neprizná, že v skutočnosti šlo pri daných udalostiach o súboj v popularite medzi mládežou a nie o ideologický odpor, či nejaký iný vyšší princíp a slepo adoruje vykreslených členov kapiel, zrejme ešte mentálne nedospel. ()
Galéria (14)
Fotka © Front Row Filmed Entertainment
Zaujímavosti (27)
- Euronymous nebol veľký konzument alkoholu a v skutočnosti podľa všetkých zdrojov vypil obrovské množstvo Coca Coly (ktorá je vidíme v celom filme). (Peter.N.5688)
- Film je založen na životě Øysteina "Euronymous" Aarsetha, který je považován za kmotra norské black metalové scény. (Punisher)
- Režisér Jonas Åkerlund byl mezi lety 1983 a 1984 bubeníkem švédské black metalové skupiny Bathory, která patří mezi základní kameny tohoto hudebního stylu, o němž film pojednává. V roce 2018 se pak nechal slyšet, že se raději vydal na dráhu režiséra poté, co black metalová scéna začala být moc nebezpečná. (Punisher)
Ach jo, chci víc filmů, kde jen tak hrají v soundtracku Bathory nebo Sodom. Zatím si nejsem moc jistá, jestli mám ráda Jonase Akerlunda a jeho (popový) filmový režijní styl, a nechci ani hodnotit, nakolik si ve filmu vymýšlí, protože dohledat "pravdu" v takovémhle případě bývá dost obtížné a on sám to na úvod bez okolků připouští, takže tady mu uděluji právo na autorskou licenci, a navíc, co se týče hudby, tak až na pár výjimek, kdy mě zajímá i skutečná osobnost autora, mě zajímá vždycky jenom hudba. Proto je pro mě na tomhle filmu nejzajímavější to, a možná jde tedy o můj osobní úhel pohledu, že je vlastně o depresi a mentálním zdraví ve společnosti, kde se zdá skutečné mentální zdraví nedosažitelné. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem Akerlundův styl a přístup označila za popový, je to, že se až na malé výjimky zcela vyhýbá podchycení a zobrazení toho spektra "normálnosti", proti kterému se postavy vymezují a co je dráždí a zahání do extrémního chování a potřeby deklarovat vlastní odlišnost. Nemůžu se vyhnout srovnání s autobiografií Marilyna Mansona, kterou jsem někdy předvčerejškem dočetla (Dlouhá trnitá cesta z pekla), protože se odehrává v podobném časovém období a věnuje se hodně podobným tématům. Manson dost přesvědčivě popisuje, jak z něj excentrického antikrista vyrobilo dětské setkání s bizarní pornografií a úchylkami, které zasely svůj klíček, a následně tupé americké puritánství, ve kterém viděl jenom prázdnou masku a nemohl si prostě pomoct a vyšiloval víc a víc, aby ty svatoušky nebetyčně sral. V případě Akelunda a jeho maniakálních Norů se zdá společenský vliv skoro neexistující, respektive mu nevěnuje žádnou pozornost a já tedy nevím o norské společnosti tehdejší doby dost na to, abych vůbec měla představu, jak moc velký vliv na náladu uvnitř blackmetalové subkultury měla. (Nejspíš tam bude něco s odporem vůči pracujícím rodičům a chuť vymezit se vůči všem dědkům a pánbíčkářům, ale přesně to nevím.) O to víc se ale problémy hlavních postav zdají niternější. "Společností", vůči které se Dead, Euronymous a Varg vymezují, se tak stává samotná metalová subkultura a žádný outsider v jejich příběhu ani nemá místo. A tady nastává problém s tím Akelundovým přístupem. Zobrazení sebevraždy se mě opravdově mocně dotklo, protože události jí předcházející sugestivně načrtly psychické nepohodlí jejího aktéra, a i v rámci filmu, který se celý snaží být tak nějak ztřeštěně ironicky vtipný, na mě její syrovost působila prostě jako rána do mojí vlastní hlavy. Ve zbytku filmu už se tenhle pocit ale nepodařilo zopakovat a pan režisér jako by se vydal jenom na honbu senzací, aby jeho výtvor vypadal cool. Paradoxně se mi tak nejvíc líbila první půlhodina, která mi připadala překvapivě komplexní a zasmušile přesná, ačkoliv dle záměru tvůrce to měl být teprve rozjezd a příprava na pravé peklo, které mělo přijít potom. Velký podíl na tom má i obsazení. Rory Culkin, kterého vidíme celou dobu, je takový standardní, ani dobrý, ani špatný, ale nejspíš nedostatečně démonický na svého antihrdinu. Jack Kilmer mi přišel hodně, hodně skvělý, mnohem víc schopný vyjádřit emoce i bezeslovně a zkrátka vytvořit fungující postavu a zaujmout diváka svým výkonem, leč zdržel se jen chvíli. No a Emory Cohen, jehož příchod měl být jako nalití benzínu do táboráku, mi přišel prostě marný. Nejenže nemá nic z Vargovy reálné děsivé vyšinutosti, ale ani si nedokázal vytvořit svoji vlastní osobnost, která by v rámci filmu nějak fungovala. Akerlund tuto postavu buduje zvenčí pomocí slovních popisů a barevně laděných kulis a podobně, ale od herce se mu pomoci skoro nedostává. A v tuhle dobu už píši komentář docela dlouho a nějak si nejsem jistá, jestli už jsem se dostala ke své pointě, a nebo jsem zapomněla, co jsem to chtěla říct. Uvidíme, jestli si ještě vzpomenu. Ale myslím, že má myšlenka byla, že Jonas Akerlund je možná schopen natočení dobrého filmu, ale zatím k tomu určitě/bohužel nedošlo, a že s tou úrovní péče a detailu, jaké předvedl tady, jeho hrdinové vypadají pouze jako hlupáci. () (menej) (viac)