Fidlovačka

I přes milostnou naivitu prokládanou stejně vyznívajícím herectvím zaláskované dvojice, je snímek prošpikován výraznými klady. Kromě klasicky těžko vstřebatelného projevu Č. Šlégla, je zde rozehrána výtečná herecká partie, kterou bezesporu vede Antonie a její česko-německý projev. Sbor krásných žen, perfektně podchycená atmosféra, scény v interiéru i exteriéru a nakonec i jako muzikál to není vůbec špatné. Závěrečný projev vlastenectví není možné nedocenit, stejně tak chvílemi opravdu výborný humor. Technické nedostatky zvuku nejsou zas tak omezující, krásně si lze vychutnat i druhou sloku národní hymny. (04.08.2014)

Pro sběratele kuriozit a filmové historiky. 1)  Divadelní expresivní  herectví je dané historicky, pravděpodobně i dobovým vztahem k národní ikoně, ale dnes už mi příliš nevoní._____ 2)  Ani mizerný zvuk filmové kopie nepřispívá k diváckému zážitku._____ 3)  Ale propojení jazyka českého a německého působí nejenom příjemně archaicky, ale i příjemně vůbec._____ 4)  Obsažný koment: tomtomtoma****._____  5)  Jo a pozdravujte ode mne Herrn von Dudeka. Jako prototyp české nezlomné povahy byl k sežrání. (08.01.2023)

Fidlovačka byl druhým českým zvukovým filmem. Musela to být pro diváka bomba, když slyšel nejen mluvit, ale i zpívat. První léta zvukové kinematografie zastupovala pro venkovského diváka nejen divadlo, ale i zpěvohru a další druhy dramatického umění, proto se za 1. republiky tolik zpívalo. A Fidlovačka je ovšem zpěvohra. Jak asi bylo těm drobným lidem, když slyšeli zpívat známé lidové popěvky! Jistě, film trpí počátečními filmovými křečemi, hlavně představitelé hlavních postav Slávka Tauberová a Jiří Sedláček hrají toporně. Ale vedle nich se tu objevují herci, kteří si okamžitě umějí se zvukem poradit. Především je to Josef Rovenský, jehož miluji (vzpomeňme na trestance v Tonce Šibenici či Hnipírda z Funebráku, ale on uměl role komické i tragické, škoda jeho brzkého odchodu...). Ale i Čeněk Šlégl, božská Antonie Nedošinská či velmi dobrý a zapomenutý komik Jan Marek. Mihla se tam i Betty Kysilková - ronící krásně slzy v jediném jejím záběru... A pak portrét operního pěvce mezinárodního významu Otakara Mařáka a jeho Kde domov můj... Je vyvrcholením celé hry a filmu s předchozí a stále bohužel platnou řečí starého Kroutila o naší holubičí povaze a klanění se cizákům... (29.09.2014)

Na tomto filmu je vidět, jak jde čas. Nelze zde hodnotit jednoduchý příběh, herecké výkony, výpravu ani hudbu, či spíše zvuk. Je to opravdu jen zajímavost pro filmové fanoušky, dokumentující, jaký skok za předchozích 80 let udělal filmový průmysl. Věřím, že všichni tito filmoví průkopnící dělali co uměli a mohli, což je třeba ocenit. Vlastně i mě přiměla ke shlédnutí tohoto snímku spíše zvědavost, než očekávání hlubšího zážitku a troufám si tvrdit, že moji vnuci by po deseti minutách film zastavili. (15.10.2011)

Povedené dílo, závěrečná vlastenecká desetiminutovka patří k tomu nejsilnějšímu v českém filmu třicátých let. Divadelní hra byla poprvé uvedena v prosinci 1834 ve Stavovském divadle. Bohužel jsem ji neviděl, dle obsahu na internetu se ale zdá, že film se od ní přece jen v něčem liší. Co bych ocenil na Innemannově snímku - posměch vůči Čechům, kteří si hráli na Němce, aby vypadali jako něco lepšího. Jak nadčasové a stále aktuální, dnes nám zase piráti radí, ať se místo k české hlásíme k národnosti evropské, zkrátka kdo se nepoučí z historie, je odsouzen ji neustále opakovat. A ještě jednou chci pochválit závěrečnou scénu z fidlovačky, ten projev ševce Kroutila bych nechal vytesat do kamene. Najděte si jej na YouTube a pouštějte svým dětem či vnukům. (21.07.2022)