Happy End

Nalezla jsem filmového bílého lanýže letošního roku! Haneke scénárista jako kdyby se nechal inspirovat tím nejlepším z Kundery. Láska bez citů, přežívaný život a k tomu možná špetka Antonioniho, ale přece krystalicky čistý Haneke. Bilanční film snad nikdy nebyl osobnější, Haneke otevírá své srdce plné žalu nad stavem dnešní společnosti. Nepromlouvá z pozice ublíženého starce, nesnaží se mentorovat, jen nesouhlasně kroutí hlavou a jako kdyby nám říkal, jak je šťasten, že si odžil velký kus svého života v jiném světě. Navázání na Lásku je natolik mlhavé, že ho musí Trintignat doslovně uvést a pak, s tímto kontrastem, začne Happy End dávat ještě větší smysl. To srovnání komorní citlivosti a skupinové netečnosti, přecházející místy až v astenii je děsivé. Navíc to vše Haneke uvádí v pohyb pomocí narativní strategie neskutečně mladické a svěží. (13.09.2023)

Vyjma několika zajímavějších momentů (jako např. dialog Laurenta seniora s malou Eve, v němž zazní informace, že před 3 lety udusil svou nemocnou ženu polštářem, což je takové milé pojítko s Láskou) mi to bohužel přišlo veskrze nudné a strašně se mi to vleklo, a není to jen kvůli těm nesnesitelně dlouhým statickým záběrům a nesympatickým postavám (Pierra jsem vyloženě nesnášel za to, jak se choval), ale i proto, že mi bylo v podstatě lhostejné, do čeho se zde Haneke kriticky naváží a jak moc je u toho nesmiřitelný ke svým postavám - jeho pohled prostě nesdílím. Duo Jean-Louis Trintignant & Isabelle Huppert je samozřejmě herecky excelentní (ostatně kvůli Trintignantovu nedávnému úmrtí, které mě zarmoutilo, jsem dostal chuť to vidět), ale jinak mě to veskrze jen iritovalo (těmi záběry z mobilu) nebo nudilo. (05.07.2022)

Kdybych se na Happy End dívala v televizi, tak bych ji asi brzy vypnula. Ale tím, že jsem byla v kině jsem se lépe soustředila a mnohé se mi líbilo, odtažitý způsob vyprávění příběhu - tedy vlastně o žádný příběh nešlo, byly to jen náhodně poskládané střípky života jedné nesourodé rodiny, kterou zřejmě spojoval hlavně majetek. Také využití počítačů,mailů k vytvoření pocitu odcizenosti, ale v důsledku bylo té odcizenosti tolik, že se smysl filmu scvrknul do krásné metafory dědečka o dravci, který roztrhal ptáčka. Aspoň pro mě. A ten End rozhodně nebyl Happy pro nikoho. (15.03.2018)

Michael Haneke je zpět, ve svém záběru pořád stejný, byť přeci jen již smířlivější a bez cíle více šokovat. V ironicky nazvaném Happy Endu shrnul řadu témat i formálních postupů z mnoha svých dřívějších filmů a zároveň se mu za mě povedlo natočit víc než kompilát. Nové i zajímavě navazující v tradici Hanekeho experimentů typu 71 fragmentů... jsou záběry točené mobilem na výšku jednou z postav, které mě často bavily svou výstižností (včetně titulků evokující statusy na sociálních sítích) a občas i černým humorem; dlouhé záběry chatu na PC obrazovce zas mj. podtrhly dojem citové vyprahlosti ve vybraných vztazích. Haneke mě totálně přikoval k dění, v němž rozehrává souvislou mozaiku vztahů a příhod jedné velké rodiny, přiměl mě plně k tomu, abych se zajímal o každou postavu a její osud, abych si nalezl ke každé z nich jistý vztah a přes různý stupeň (ne)sympatie či (ne)souhlasu s mnoha z nich aspoň ve vybraném okamžiku soucitit. Vůbec jsem neměl pocit, že by tu šlo o nějaký Hanekeho sešup, naopak mě dostalo, jak dokáže pevně udržet a vyvíjet film s tolika postavami a tématy, jak pracuje s dlouhými záběry, aniž by působily dlouze, a kolik uzemňujících scén do filmu vtěsnal, ať už šlo o silné dialogy nebo třeba jen vybrané statické záběry, jako když sledování dědy s vozíčkem na silnici a jeho (divákem neslyšeného) rozhovoru s partičkou Arabů je neustále rušeno přechodem spousty aut. Jako snad nejsilnější vnímám celý rozhovor mezi vnučkou a dědečkem. Uvnitř (v restauraci) bolavě, venku (u moře) zase až groteskně cynický závěr mě vlastně nemusel překvapit, ale stalo se... a to jsem si ještě říkal, že snad poprvé vidím Isabelle Huppert v pozdním věku hrát sympatickou(?) postavu. :o) No.. inu, opravdu „sympatický“ happy end, jen co je pravda... [90%] (17.01.2024)

Když jde něco o půlnoci na ČT art, tak je to obvykle umělecká kravina, na kterou se nedá koukat. Já jsem se díval jen kvůli tomu, že jsem zjistil, že v tom hraje Jean-Louis Trintignant a Isabelle Huppert, ale nic moc jsem si od toho nesliboval. Začátek taky nevypadal zrovna moc nadějně, protože je to plný scén, kdy třeba někdo jen tak sedí a kouká na televizi nebo si snad 2 minuty balí věci do kufru. Vypadalo to, že to bude úplně o ničem. Ale postupně to začalo dávat smysl, začaly se odhalovat nejrůznější temný stránky postav a druhá půlka filmu mě opravdu bavila. Akorát zase konec mi přišel takovej bez pointy. Ale celkově musim uznat, že ten film má něco do sebe. Jinak Jean-Louis Trintignant už chudák vypadal dost zdevastovaně, ale Isabelle Huppert vypadá asi tak posledních 30 let pořád úplně stejně. Film tady má momentálně 66% a s tim se dá celkem souhlasit. (18.01.2022)