Don Camillo

Jako malý jsem si moc oblíbil předělávku tohoto prvního dílu s Donem Camillem v podání Terence Hilla. K této původní verzi jsem se dostal až ve svých 23 letech a musím říct, že se můj srdeční "dětský film" může jít zahrabat. Na Dona Camilla v podání Fernandela nikdy Terence mít nebude a i ten Peppone je zde lepší. Krásný film. (05.11.2009)

Příklon k levicovému světonázoru po druhé světové válce masově neproběhl jenom v Evropě východní a střední, ale i v té západní a jižní, o čemž poměrně (a překvapivě) objektivně vypovídá tento film (stejně jako jeho nesčetná pokračování). Katolictví versus idea komunismu - porovnejme naší historickou zkušenost a zkušenost poválečné Itálie - zatímco u nás se katoličtí kněží zavírali do koncentračních táborů a posílali dolovat uranovou rudu, v Itálii vedle sebe obě protichůdné strany žijí, potkávají se, dokonce proti sobě hrají fotbal a místy i spolupracují. Soupeření je taktéž na hraně, dá se říci na ostří nože, ale katolíci již dávno své heretiky neupalují a komunisté zase ještě nemají tu moc převychovávat a zbavovat se svých třídních nepřátel. Všichni jsou spolu nuceni žít, na bíledni je tak ostrá satira. Nutno uznat, že tvůrci filmu mírně stranili katolickému knězi svéráznému faráři Camillovi a tak i divák sympatizuje spíše s tímto svérázem, pro kterého není problém poprat se v hospodě a jelikož je bohem obdařeným ,,herkulem", létají při tom stoly... Malý svět dona Camilla je rozverný, ale velmi pravdivý film - lidé spolu mají a musí žít v jedné komunitě, ne se zavírat a segregovat do koncentráků... (21.08.2009)

Dva nesmiřitelní v malé italské vesničce. Komunistický starosta a místní farář. Ti dva se nenávidí a stále si dělají naschvály. Jsou na nože, ale nedokáží být bez druhého. Jsou jako Tom a Jerry. Farář (Fernandel ) ale není žádný třasořitka, kvůli Ježíši přepere i patnáct chlapů, nebere si servítky v jazyce ani v kostele. Selská komedie v poválečné Itálii, Fernandel uculující se na celý svět. Český dabing s Preissem, Heřmánkem a Donutilem se obdivuhodně povedl. (31.12.2010)

Nejsem Meursault, a na Fernandela se dívám velice zřídka. (Nicméně vztah mezi nimi existuje, byť by to byl jen ten, že oba nemají křestní jméno. Na Fernandela se navíc nesmí chodit v den pohřbu nejbližších příbuzných; ale na ten film chtěla jít Marie). Na jaký Fernandelův film šel tehdy Meursault s Marií se asi nedozvíme, Albert Camus zemřel začátkem roku 1960, takže to mohl být i tento. Časově mohl, ale tématicky zřejmě nebyl. Nebyl až tak "groteskní", ale měl šmrnc, švih, šarm, ale i vážnou dobovou zápletku, která byla aktuální v celé poválečné Evropě. Pozn.: U režiséra filmu Juliena Duviviera se učil a zřejmě lecčemu naučil i mladý Otakar Vávra - a nejenom ve vztahu k filmu jako takovému, ale i vážnosti režisérské práce. Viz z jeho knihy Moje filmové století: "... a pan Havel se mohl pochlubit přátelům, že u něho pracuje světový režisér a slavní herci. Ale za chvíli mu to nedalo, vzal si Duviviera trochu stranou a zašeptal mu, jestli by něco nemohl uděla jinak. Duvivier se na něho podíval, vzal ho za klopu saka , vyvedl do z ateliéru a zabouchl za ním železné dveře." (12.03.2017)

Troufnul bych si říct, že Julien Duvivier nám s Donem Camillem naservíroval mistrovskou kombinaci mezi levicově zaměřeným neorealismem a italskou komediální klasikou 50. let. Ode všeho je tu trochu, zazní Internacionála, starostův synek musí být pokřtěn jako Lenin, do toho padají křesťanská moudra. K popukání to není, ale já mám tyhle filmy z černobílého italského venkova rád. Don Camillo se starostou Pepponem vedou věčné hádky, ale přesto je v jejich vztahu něco vzájemné úcty a sympatie si získávají střídavě oba (Fernandel ovšem o něco víc). Kouzelnou kreaci uštěpačné staré učitelky Cristiny předvedla i stará francouzská herečka Sylvie, zatímco Franco Interlenghi coby vycházející hvězda italského filmu vypadá ve fotbalovém oblečku směšně. (17.03.2012)