Pelíšky

Vrchol Hřebejkovy (ale i obecně porevoluční české kinematografické) snahy o vyrovnání se s vlastní problematickou národní minulostí (samozřejmě do doby, než vznikly Špačkovy Pouta, která se snaží k tématu přistupovat ale z úplně opačné strany). Už sám symbolický název, metaforicky odkazující k snaze vytěsnit existenciální úzkost a tlak normalizační reality útěkem do hájemství svých bytů, zmizet před tíživým tlakem režimu a izolovat se od něj v rodinném soukromí, ve svém pelíšku... Achillovou patou a kontroverzním místem filmu je přílišná snaha bagatelizovat nemorální a ve své podstatě zločinné chování některých postav a navodit uměle nostalgický a smířlivý tón filmu, který by jinak pojmenováním bolestných míst národ nutně rozdělil na oběti a viníky. Ideový záměr tvůrcům bezezbytku vyšel, vznikl film krásný ve svém konejšivém ohlédnutí zpět a v optice nostalgického vzpomínání bylo špatné povětšinou zapomenuto a torzo hříchů odpuštěno. Leč jak pravým jménem pojmenovat charaktery těch několika kontroverzních postav - nebyl lampasák (a ve své omezenosti až okouzlující furiant) Šebek (excelující Miroslav Donutil) spíš vlastizrádce a jeden z hlavních strůjců? A ředitel školy Saša (životní role Jaroslava Duška) spíš bezcharakterní a bezpáteřní s režimem kolaborující sviňák? A nakonec třeba bodrý příslušník Veřejné bezpečnosti (Miroslav Kaman) ve skutečnosti sprostý vrah? Je jasné, že tvůrci zamýšleli svět obou ústředních rodin (Šebkovi x Krausovi) jakožto kontrapunkt, jejich symbolická dualita je prvoplánově zjevná, ale záměrně byla setřena bipolární ukotvenost této dvojice a v podstatě se nedá určit, kdo z nich je vlastně ona pozitivní část. Jistě, primárně Krausovi, rodina válečného veterána, masarykovce a účastníka nekomunistického odboje, jenže coby neurotický pedant Jiří Kodet ve své roli smazává onen pozitivní podtext. Všichni jsou tu vlastně ,,blázni" a jediný normální (a příběhově fixní bod je postava rebela, budoucího emigranta, tedy skutečné české elity - Eliena, jehož neukotvenost ve společnosti z něho dělá morálně nerelativizovaný charakter). Hřebejk divákovi představuje postavy záměrně v komických situacích (velmi přesně odpozorovaných), a tak se mnohá lidsky odpudivá vlastnost promění v úsměvnou (duševní ,,lampasáctví" majora Šebka...). Většina scén je ovšem mimořádně přesvědčivá a před divákem tak pozvolna krystalizuje cosi z typické české povahy. Očividné zaměření na detail, ona fragmentární dějová drobnokresba (proti níž stojí po formální stránce např. celkový záběr na prostranství před školou, k němuž se film cyklicky vrací) dává tušit, že uměleckým záměrem bylo toto symbolické zobrazení naší každodennosti povýšit na nadčasové dílo vypovídající o identitě národa, dostat se obrazně pod povrch věcí, vyslovit se k zásadnímu údobí našich dějin... Vyrovnat se s těžkým dědictvím doby se Hřebejkově snímku sice nepodařilo, vznikl ale výjimečný a silný film, jeden z nejlepších novodobé (svobodné) éry... A to není málo... (01.01.2008)

"Já jsem zvědav, co na to řekne soudruh tatínek." Střet socialisty Šebka s kapitalistou Krausem je skvostný, Saša je jedinečně soudružský, muž s brašnou zase mrtvý a soundtrack náležitě stylový, ale pro mě to s počtem repríz tak nějak ztratilo to původní kouzlo. Zkrátka mi to už nepřipadá zdaleka tak vtipné jako kdysi a s tím mizerně slyšitelným mumlavým huhňáním některých postav se mé nedoslýchavé uši stále ještě nevyrovnaly. A po několika vědeckých experimentech, provedených v různých prostředích za různých teplot, mohu zodpovědně prohlásit, že moje hovno nehoří. (21.07.2011)

Zdanlivá rodinná pohoda v zdanlivo obyčajnom českom filme, ktorý urobil z Jana Hřebejka režisérsku hviezdu a stal sa klasikou podstatne rýchlejšie, než je obvyklé. A rozhodne zaslúžene. Úplná klasika, nedostihnuteľný film dvojice Jarchovský - Hřebejk. Hlášky Kodeta, Polívku, Holubovej a ďalších naozaj zľudoveli, scenár je teda najsilnejšou stránkou. Ten film má ale samé silné stránky, vrátane tej tragikomickosti, tak typickej pre český film 90. rokov. (09.12.2012)

„Jestlipak sis všimla něčeho zvláštního, na tých sklěničkách, Mařenko.“ Hřebejk sa v Pelíškoch (na rozdiel od neskoršieho Pupenda, ktoré mi príde síce menej kultové, ale paradoxne lepšie vyladené, napísané a zrežírované) ešte mierne stráca. Možno až príliš masívne mieša dokopy výborné komediálne scény (knedlík vs. nok, prcat, umelohmotné lyžičky) s horkastými (elektrická rúra) a takými, ktoré trhajú srdce (posledné minúty, decentne poňaté scény prvého stretnutia so smrťou a sexom). Nič to však nemení na tom, že všetci herci podávajú výborné výkony (Polívka, Donutil, Stašová, Vášaryová, Dušek, Holubová, Zázvorková a predovšetkým excelujúci cholerik Jiří Kodet a jeho dcéra Kristínka Nováková) a dialógy sú klenot; snáď neubehne jedna jediná mizerná minúta, aby nezaznela nejaká kultovka ("Vy dva jse se dlouho hledali."; "A komu tím prospějete, co?!"; „To je pejsek?“ – „To je velbloud!“). (31.12.2008)

Česko se může pochlubit komedií, která má své kouzlo, doopravdy dokáže pobavit, což spousta novodobých českých komedií nezvládne. Doslova je našlapaná vtipnými scénami, které ale začnou působit tak, že autor příběhu popisuje ty nejlepší okamžiky svého života, které zažil. No a možná ty úplně nejlepší se rejža snažil nacpat do filmu, který je díky tomu nadprůměrnou komedií, ale zároveň na mě působí trochu přeplácaně. Ale co, i výzkumníci z NDR udělají někdy chybu... :-) (01.11.2013)