Hounds of Love

Slušná "únosovka" od protinožců, která se namísto dravýho benzínu rozhodla jet na úspornou naftu. Tim chci říct, že tvůrci se vyhnuli téměř všemu násilí, které se tentokrát odehrává za (polo)zavřenými dveřmi, a většinu péče věnovali pro ně důležitějším faktorům. Třeba pěknému vizuálu (kde vedou povedené slow-motion záběry), trefně zvolené hudbě a velice slušně hrajícímu trojúhelníku postav, jehož dvě třetiny budete nenávidět a zbytku zdravě fandit. I proto jsou nepřímé (!) záběry znásilňování poměrně intenzivní (stačí, když se řve) a finále z vás může vykřesat dokonce i nějaké ty emoce. (17.05.2017)

Bude záležet co jste za typ diváka. Já viděl podobných filmů hromadu a tady ten aussie exploiter přec čím vyniká. Umně natočený, kvalitně zahraný (psycho on i ona), pozvolný, psychologický, vztahový a intimní, bohužel pro mě jako diváka ujeťáka ale vytrvale vynechává "v nejlepším" - tj. nečekejte explicitní záběry násilí a znásilňovaček. Pěkný voyeristický zpomalovačky, vždycky rád poslechnu "Nights in White Satin", šifra v závěru dost imbecilní, bylo pozdě a tu vypjatou konečnou půlhodinku už jsem myslel spíš na spaní. Tak... 💤 (13.05.2017)

Intenzitu prožitku musí Ben Young spíš formálně simulovat, než aby jí skutečně docílil. Potenciálně drásavé drama se mu pod rukama mění v dost prázdný a apatický tvar, z něhož vystupují hlavně herecké výkony a nahulený sound design. Ale po o třídu lepším Snowtownu bych z téhle mordýřské balady nedělal žádnou velkou událost. (07.07.2017)

Australský manželský pár psychopatů unese mladou dívku, kterou pak mučí. Nečekejte nic jako Lidská stonožka, toto je velmi realisticky natočeno a místy to bylo až fyzicky nepříjemné sledovat. V klíčové scéně hraje Atmosphere od Joy Division, a i když jste tuto píseň už slyšeli stokrát v jiných filmech, tak to pořád zas a znova funguje. K dovršení bizarnosti vypadá hlavní záporák jak Och. (01.07.2017)

Pamatujete si tu zvědavost, než Butch se samurajským mečem otevřel dveře místnosti, v níž Maynard se Zedem zatlačovali ranní stolici pana Marselluse Wallace? Tady jsem byl rád, když „lovci lásky“ ty dveře za sebou zavřeli.. Slow burn thriller podle skutečných událostí, který se může na rozdíl od většiny žánrových kolegů vytasit několika přednostmi. Forma je znamenitě dotvářená interakcí slunné pouliční idyly a interiérového inferna, kdy dva zcela rozdílné světy od sebe odděluje jen pár palců tlustá zeď. Děj je zasazený do reálného rámce včetně charakteristiky únosců jakožto obyčejných sousedů od vedle, co se tu a tam pohádají, mají dluhy či žárlí. Uvěřitelnosti pomáhají perfektní herecké výkony ústřední trojice (Stephen Curry jako australský Ondřej Havelka představuje zlo s lidskou tváří, Emma Booth jako jeho vděčná žena přesvědčivě přepíná mezi různými emocemi a Ashleigh Cummings trpí, že to bolí i vás). A jako hořkosladké bonbónky pro milovníky splynutí hudby s obrazem se rozdávají „Nights in White Satin“ a „Atmosphere“ od Joy Division.. „Nasycení enormní náloží amerických počinů a druhotných nezáživných amatéřin? Pak existuje cesta kinematografie australské!“ Chápete..? (15.06.2017)