Nikdy si tu nebol

Hodně osobitá revenge-záležitost s množstvím vynechávek, zámlk a náznaků, která některé věci vysvětluje teprve dodatečně (když jsou útržky z flashbacků vsazeny do širšího kontextu) a jiné vůbec. (Velmi zhuštěné vyprávění s razantními střihy uprostřed akce bylo zčásti dáno i nutnosti krátit - rozpočet byl v průběhu natáčení výrazně seškrtán.) Ramsayová svého málomluvného ranaře s mnoha šrámy na těle i na duši nijak neromantizuje. Joe je pro ni zraněným zvířetem (k čemuž přispívá respekt vzbuzující postava Joaquina Phoenixe, předvádějícího po Mistrovi další výkon typu „až na krev“), u něhož nevíte, jak se v příští vteřině zachová. Společně se soucitem vzbuzuje strach a během hodiny a půl, kterou trávíte v jeho společnosti, se rozhodně necítíte moc bezpečně. Násilí, přicházející náhle a rámované bez černého humoru či ironické nadsázky, je zde opravdu bolestivé a nepříjemné. Nejen z toho důvodu, že se hrdinovou preferovanou zbraň představuje kladivo. S tím, jak se agrese přesouvá z roviny pouhých asociací (zakrvácené kapesníky, rozmačkávání bonbonu mezi prsty) do roviny něčeho velmi konkrétního a velmi brutálního (jakkoli režisérka nadále znamenitě pracuje s evokativními zvuky a mimoobrazovým prostorem a ponechává velký prostor naší představivosti), stává se pocit ohrožení až nesnesitelně naléhavým. Samotné akční scény pak nejlépe demonstrují, jak nám režisérka soustavně odepírá žánrovou slast z hrdinovy čistě odvedené práce. Jednu z klíčových akcí vidíme pouze ve statických černobílých záběrech bezpečnostních kamer, od syrové bitky odvádí naši pozornost nondiegetická hudba a hlasy znějící z televize a silně neuspokojivé je z hlediska (ne)naplňování konvencí akčního žánru také „velké" finále, které nabízí. Cestu za vykoupením lemuje tolik utrpení a beznaděje, že každý dílčí úspěch přináší spíše hořkost a prohloubení frustrace než katarzi. Ten film si jednoduše nelze užít, čímž je iritující i fascinující zároveň. Lynn Ramsayová natočila stylisticky pestrou „feel bad“ žánrovou dekonstrukci (významy jsou podobně jako v Američanovi nebo Point Blank sdělovány spíše stylem než slovy a činy postav), prudce přepínající mezi syrovým realismem, snovými sekvencemi a hypnotickými intermezzy, v nichž hlavní slovo přebírá agresivní hudba Jonnyho Greenwooda. Film, po jehož skončení jsem si sice nebyl moc jist, o co přesně komu v příběhu šlo, co byl zlý sen a co ještě horší realita, ale podobně jako na konci Dobrých časů jsem věděl, že něco srovnatelně vychýleného v kině jen tak neuvidím. Nedivil bych se ale, bude-li tohle obdivuhodné cvičení ve vypravěčské stručnosti pro někoho jednoduše nedotaženým žánrovým experimentem režisérky, která přesně nevěděla, co vlastně chce natočit. Možná nevěděla (a poslední akt byl skutečně vymýšlet za pochodu), ale pro mne tak jako tak šlo o jeden z nejintenzivnějších kinozážitků roku. (Upravená verze mého komentáře pro Indie Film.) 85% (09.10.2017)

Indie varianta Taken bez všetkého, čo ho robilo cool - štýlovej akcie, sympatického hrdinu, gulí či zaujímavého vizuálu. A bez všetkého, čo by mohlo robiť skvelou jeho indie variantu - psychologicky zmysluplne rozpracovanú hlavnú postavu, jej vzťah s chránenkyňou, umeleckú obrazovú stránku, či myšlienkový podtón (pravdepodobne existenciálny). Vyslovene nudný film to nie je, jeho za-každú-cenu-iné poňatie má svoje momenty (napr. posedenie so zraneným zabijakom v kuchyni). Ale ako celok, navyše s tak fádnym záverom, zostáva v šedom priemere. (02.06.2017)

Přímočarý noir natočený jako artovka, noblesně a bez akce. Krvavá jatka vidíme zprostředkovaně nebo až potom co už kladivo odpočívá. Úvodní expozice je zbytečně dlouhá i když definuje vztah s matkou a dobrosrdečné jádro Phoenixovy postavy. Traumata z války (potažmo z dětství) jsou jasnější ze synopse než ze samotného filmu. Zajímavých nápadů je sice dost, ale na údernost Drive to prostě nemá. Herecky je to sice pecka, traumata hutná, snové sekvence překvapivé, ale ve finále jde o méně zábavnou verzi 96 hodin s obtloustlým pantátou s kladivem místo Neesona. (28.04.2018)

Já tam ve skutečnosti taky nebyla, u toho střípkovitého vyprávění "bylo, nebylo". Pomalé tempo mě uspávalo a hrubé násilí za mák neoslovilo. Jen díky démonickému Phoenixovi jsem to dokoukala a stejně jako on, ani já nevěděla, co se mi to vlastně děje/dělo před očima. Ve zkratce dýchání s igeliťákem na hlavě, pohřební koupání v obleku, hnus pedofilie, zelené bonbóny a kladivo. Mně z toho vyšlo psycho bez pěkného dne. (19.03.2019)

Film velmi podobný Taken, mistrovsky depresivní dílo, artový zážitek...To je jen pár zvratků, co vyblili v komentářích zdejší exprdi po zhlédnutí kolosální píčoviny, utahané nudy, nezáživné kokotiny a vůbec snímku na hovno - Nikdys neblil. Jó-á-kvík Fínyks, vyžranej jak prase, si během filmu trhá zuby kleštěma, dusí se igelitovým pytlem, zabodává nůž do země, topí se v rybníku nebo sní o tom, jak sám sobě prostřelí hlavu. U toho se tváří jako by ho trápily hemeroidy a někdo ho mocně nakopal do koulí. Ano, dámy a pánové, tohle je prosím jasný důkaz poslední doby, že čím debilnější postavu někdo hraje, tím má větší šanci na filmové ocenění. Za chvilku někdo dostane oskara nebo jinou cenu za to, že bude hodinu a půl urputně srát na hajzlu a místo papíru na utření prdele použije ruku. K tomu budou fidlat housle, přidá se tuna vypatlaných flashbacků, ze kterých se dozvíme píču a nakonec hlavní hrdina hajzl rozjebe kladivem, jako zde Jó-á-kvík rozjebává své oponenty, pokud možno mimo záznam. Film se bude jmenovat Nikdys nesral, bude celkově o hovně a režie spolu se scénářem by se mohla ujmout opět ta kráva Ramsayová. S točením a psaním sraček má už víc než bohatý zkušenosti. Všemocný Buddho, za co mě trestáš...Doporučuji všem co mají rádi totálně jeblé filmy jako třeba Neon Demon, The W(b)itch nebo Raw. Budete nadšení až k orgasmu !! Zblitek osazenstva ať se tomu vyhne, pokud nechcete ztratit 3/4 mozku. (20.04.2018)