Továrník Mario (Marcello Mastroianni) vlastní továrnu na balonky. Je posedlý otázkou, do kdy může foukat do balonku, aby byl nafouknut tak, že už do něj nelze fouknout, ale zároveň aby nepraskl. Tato zdánlivá banální věc ho tak trápí, že zapudí svoji půvabnou snoubenku Giovannu (Catherine Spaak), která si dovoluje si nárokovat nějaký čas pro sebe. Neschopnost vyřešit tento problém bere jako svoji porážku a volí sebevraždu.
(oficiálny text distribútora)
Továrník Mario (Marcello Mastroianni) vlastní továrnu na balonky. Je posedlý otázkou, do kdy může foukat do balonku, aby byl nafouknut tak, že už do něj nelze fouknout, ale zároveň aby nepraskl. Tato zdánlivá banální věc ho tak trápí, že zapudí svoji půvabnou snoubenku Giovannu (Catherine Spaak), která si dovoluje si nárokovat nějaký čas pro sebe. Neschopnost vyřešit tento problém bere jako svoji porážku a volí sebevraždu.
(oficiálny text distribútora)
(viac)
Když Marco Ferreri natočil poprvé tento příběh v celovečerním formátu, jeho producent Carlo Ponti jej sestříhal na pouhých třicet minut. Tak byl také film vypuštěn do kin. Teprve po letech Ferreri snímek znovu přestříhal na celovečerní délku s tím, že do něj dodal asi dvacetiminutovou barevnou sekvenci. V této podobě byl snímek uveden ve Francii pod titulem „Break up“ (ROZCHOD).
Příběh tematizuje obsesi jako takovou. Puntičkářský pedant, prodejce bonbonů nejevící sebemenší zájem o balónky, s sebou do bytu náhodou přinese z práce reklamní balónky. Zbaví se jich sice tím, že je daruje synovi bytné, ten je ale po svém spratkovském řádění zapomene v ledničce. Hlavní hrdina (Mastroianni) z nudy jeden nafoukne... a to je začátek jeho konce. Zvědavost, kolik vzduchu se vůbec do balónku vejde, u něj postupně přerůstá v naprostou posedlost. Marně hledá rady u „odborníků“, marně „na to jde vědecky“. Snaha nafouknout balónek tak akorát, aby byl již plně nafouknut a nezůstalo uvnitř místo, ale zase aby nepraskl, se pro něj stane otázkou života a smrti, složitým filozofickým problémem. Vždyť přeci když balónek nafoukne tak, že ještě není nafouknut zcela, že by se ještě do něj vešlo více vzduchu, pak přeci vnitřně selhal! Ale co když praskne? Nikdo mu není schopen (nebo spíše ochoten) poradit, setkává se jen s výsměchem. A i když si nakonec chorobnost a hloupost své posedlosti uvědomí a snaží se ji přehlušit, balónky jsou silnější. Poté, co již dlouhé hodiny čekající snoubenka z legrace balónek praskne, hrubě ji vyhodí nejen ze svého bytu, ale rovnou ze života. Tenhle balónek mu přece konečně mohl poskytnout řešení! Bohužel další balónek přefoukne.
Snímek vyniká nejen svým příběhem, ale je výrazný i po formální stránce. Kromě zmiňovaného prostřídání černobílého a barevného materiálu zaujme zvuková stopa, výborně gradující a vykreslující horečnatou atmosféru posedlosti v podobě praskajících balónků a přesně kopírující duševní rozpoložení hlavního hrdiny. Začátek snímku je zase vtipně poskládán ze statických záběrů, doprovázených kontinuální zvukovou stopou. Díky kontinuálnímu střihu a zvukové stopě přesto dochází k iluzi pohybu. Redukování pohybu na několik fotografií vytváří velmi minimalistickou scénu, jež koresponduje s povahou hlavního hrdiny.
(krvavamera)
Bohatý továrník Mario (Marcello Mastroianni) dostane nápad na reklamu s využitím nafukovacích balónků a položí si otázku, do jaké míry je ještě možno balónek nafouknout, aniž by praskl. Hledání „vědecké a matematické“ odpovědi ho zcela pohltí a ovládne jeho komunikaci se snoubenkou (Catherine Spaak), se známými, na něž se obrací s žádostí o radu, a posléze i s lidmi, které s balónkem náhodně potkává na ulici. Tváří v tvář ostatním, kteří věc zlehčují, si připadá nepochopen a vyčítá jim povrchnost. Nakonec zůstává Mario se svou posedlostí opuštěn a zdánlivě úsměvná neschopnost nalézt odpověď ústí v sebedestrukci.
Původní snímek neobstál u producenta a byl po zkrácení zařazen jako jedna ze tří povídek do filmu Dnes, zítra a pozítří. V konečné samostatné verzi byla do jinak černobílého snímku zařazena scéna v barvě.
(Fredericus)
The Man with the Balloons
