Posledná rodina

Aniž bych si tu přečetl doporučení takového postupu, šel jsem na film nevěda o čem bude, čistě na základě doporučení a hodnocení - a všem, kdo Beksinského příběh zatím neznají, doporučuji totéž. Film se hodně odvíjí od jeho postav, těžko se dá s nějakou 100% sympatizovat a sžít, ale minimálně dokážou zaujmout svou neobyčejností, případně časem získat určitý respekt. Pečlivá režie a kompozice dlouhých záběrů napomáhá se stát zvídavým pozorovatelem a nahlédnout podrobně do života jedné netypické rodiny (a dost by mě zajímalo, jak moc je to podle skutečných událostí). (15.05.2017)

Naprostá paráda... Film o životě umělce většinou svádí k jakési filmařské interpretaci jeho díla. A když jde o malíře Beksinskeho formátu, přímo se nabízí trochu se u toho vyblbnout, voajérsky si poonanovat nad sekvencemi tvořícího poláka pronásledovaného sny a vizemi plnými temnoty, hrůzy a strachu. To je ale cesta zrádná, tím spíš, že sám Beksinski vzpupně odmítal jakékoliv výklady své práce. Matuszynsi překvapivě zvolil cestu naprosto odlišnou a díky tomu se mu povedlo říct toho o beksinskeho díle více než jsem sám doufal. Ta, prakticky téměř dokumentární, forma která odhaluje syrovost každodenního zápasu, jde až na dřeň a říká prakticky vše. Film obsahuje vše důležité: rodinné vztahy (hlavně s Tomkem), hudbu (!!!!), stísněnou panelákovou šeď, kameru, uzavřenost.. Hodně mi to připomnělo film Love Is the Devil: Study for a Portrait of Francis Bacon, který se vydal podobnou cestou a poprvé mě zklamal tím, že vlastně vůbec není o tvorbě. Až později jsem pochopil, že jsem na to koukal z naprosto špatného úhlu. Poslední rodina není parádním filmem kvůli bůhvíjak zručné režii a skvostnému herectví (ikdyž ten týpek co hrál Tomka si tam jede neskutečné bomby) ale proto, že odvážně zvolil divácky méně atraktivní ale zato vyzrálý a zodpovědný přístup k vykreslení nedoceněného polského národního pokladu. (11.05.2017)

Polský počin o tom, že mít debilního syna je vždy na škodu. Film svým způsobem parafrázuje universum Harryho Pottera, kde je Ronald Weasley stejně tupý, avšak má vlivné přátele, a proto je z obliga. Nutno ocenit jisté jadrné momenty typu "nepostavil se mi penis", které v kontrastu s hlavní dějovou linkou dávají smysl jako Gordon Ramsey kupující pravý tuzemský rum. (17.10.2017)

Filmu se říká „zázračný debut“ a tato historie vymírání jednoho rodu vás na dvě hodiny přiková před plátno (obrazovku). Navíc je podle skutečné události. Hlavní postavy jsou otec, který prosazuje soulad v rodině a syn s psychotickými ataky své psychózy a se sebevražednými pokusy, které bere rodina s klidem i jeho hlášky jako „chtěl bych být velitelem koncentráku“, nebo jeho sexuální dobrodružství, která odvádějí příběh jinam. Černý šibeniční humor funguje jako psychická obrana proti osobním problémům. Babičky se hádají, která ulehne jako první v rodinné hrobce a tipují svého vnuka. Příšerné bezútěšné novostavby z nichž hrdinové nevyjdou ven navozují depresivní náladu a přitom o politice se nedebatuje. K silnému účinku tohoto soukromého vesmíru to úplně stačí. Rodinka nepůsobí efektně ani uměle. Na dobovém putování rodinky 80. a 90. lety, kdy se rodinka maskérsky téměř nemění, vidíme již tehdejší náklonnost Polska k Americe. Navzdory únavnému zachycování každého rodinného rituálu a prodlužování osudové linky je celek soudržný. (30.09.2018)

Zdrcující panelstory, která si zaslouží obdiv za (n)ostalgie prosté ohlédnutí za téměř třicetiletou historií jedné rodiny a jedné země, za důsledné naplnění zvoleného konceptu i za nejpřípadnější užití slova „Gratuluji.“ Debutující Jan P. Matuszynski zčásti oživuje odkaz kina morálního neklidu, když zkoumá život intelektuála v čase nesvobody, zároveň ale omezuje přímé odkazy k době, ve které se podstatná část filmu odehrává, na minimum. Ačkoli tomu odříznutí sociopolitického kontextu napovídá, nemyslím si, že by mladý režisér chtěl pouze předvést, jak suverénně zvládá vnitrozáběrovou montáž a jak umí navodit depresivní náladu. Film je před vnějším světem uzavřen podobně, jako jsou jeho hrdinové během celé první hodiny uzavřeni v nevelkých panelákových bytech. Jejichž život je limitován na soukromou sféru, ta veřejná jako kdyby neexistovala. Klaustrofobnímu pocitu omezeného prostoru (a omezené svobody) napomáhá snímání postav z velké dálky (takže vidíme, v jak stísněném prostředí se nacházejí) a v mimořádně dlouhých záběrech (namísto analytického střihu, který by prostor „rozbil“ a alespoň pocitově trochu zvětšil). Teprve ve druhé polovině, po několikaminutovém, statickou analogovou videokamerou zabíraném dialogu syna s rodiči, se konečně dostáváme ven (byť jde v několika případech ironicky o pohřeb) a společně s postavami se můžeme nadechnout. Herci jsou snímáni z větší blízkosti, film na chvíli není tak dusivě uzavřený. Následující minuty však bez milosti ukazují, že Beksiński i jeho syn vláčí minulost s sebou (podobně jako si Zdzisław v jedné scéně kvůli nefunkčnímu splachování nese s sebou vlastní sračky) a zjišťují, že neschopnost být šťastný možná nebyla dána dobou, ale jimi samotnými. Stále zoufale hledají uspokojivé způsoby sebevyjádření (malování obrazů, natáčení domácích videí, nerušivě zakomponovaných do zbytku filmu) a stále nemají pevnou kontrolu nad svými životy (fenomenální scéna pádu letadla v přímém přenosu). Panelákový byt se stává symbolem určitého způsobu žití a uvažování, který zřejmě není vlastní jenom Beksińským, ale podstatné části obyvatel postsocialistických států. Poslední rodina toho podobně jako dramata rumunské nové vlny sděluje o životě v socialismu (a po něm) i bez přímých narážek mnohem více než všechny skanzenové tragikomedie českých režisérů. Matuszynski totiž oproti nim nedělá kompromisy, nic nám nenalhává a nikoho neomlouvá. 90% (11.11.2016)