Nick Cave: One More Time with Feeling

Pokiaľ Mercy on me dávalo pochopiť Caveovu postavu (postavy), One more time with feeling dovoluje čiastočne ukázať, kto je Nick Cave ako osoba. Umelec, básnik, boh, vyjadrujúci sa v rýmoch a metaforách, a zároveň človek otrasený obrovskou stratou, v živote, aj pre jeho dielo. Bez farby a bez sĺz. Smutné, krásne. (25.05.2018)

Vizuál úžasnej. Nick samozřejmě taky (pro fanouška), ale bojím bojím se o jeho příčetnost. Z jeho nové tvorby mrazí a z jeho současného pohledu na bytí taky. Mimo rovinu hudebně-fanouškovskou nabízí dokument "procítěný" pohled na člověka/rodinu srovnávající se s obrovskou osobní tragédií. A je osvěžující (hodně hloupý slovo v tomto kontextu, ale nic lepšího mě rychle nenapadá) poslouchat hodinu (film se do toho kyselého jablka zakousne až někdy v polovině) povídání o něčem natolik tragickém, jako je smrt syna, a neslyšet byť jen jedinou "patetickou klišé" frázi typu "musíme jít dál". (09.09.2016)

Uvažoval jsem, jestli na film vůbec jít. Viděl jsem až při druhé projekci. Za prvé jsem byl utahaný z práce. Za druhé jsem věděl, o jaký typ filmu půjde, a že pro mě jako absolutního racionalistu bude spousta věcí nepochopitelných a nebudu a nebudu si pod nimi schopen nic představit. Ale nakonec jsem šel, protože Nicka poslouchám a byl jsem na několika koncertech. Dostalo se mi naprosto toho co jsem čekal. V podstatě jsem nepochopil, oč v tom filmu jde a pro mě film vlastně o ničem. Dostal jsem ovšem nálož skvělé hudby a vizuálu. Takže ve finále jsem u toho skoro dvě hodiny seděl a ani jsem nemukl a užíval jsem si to. Má to zvláštní atmosféru, která člověka pohltí i přes to, že vlastně je mu obsah nebo forma sdělení vzdálená a nejasná. Proto 5*. Šel bych na to klidně znovu - užil jsem si to, bavilo mě to a měl jsem takový zvláštní pocit po cestě domů. Howgh! (15.12.2016)

Nekonečně smutné a jinak to ani nemůže být, protože jinak to nejde, když vám umře dítě. Víc než dokument o hudbě, desce nebo kapele je to právě tomhle. Naštěstí se to podařilo bez nějakého velkého patosu a citového vydírání. Největší masakr je ovšem ta závěrečná písnička. Co mě ještě dostalo je Caveova manželka, neskutečně krásná a v tom smutku až přízračná. (28.08.2017)

"Most of us don't want to change. What we do want is sort of modifications on the original model. We keep on being ourselves, but hopefully better versions of ourselves. But what happens when an event occurs that is so catastrophic that we just change from one day to the next? We change from the known person to an unknown person, so that when you look at yourself in the mirror, do you recognize the person that you were, but the person inside the skin is a different person? So that when you go outside, the world its the same, but now you are a different person, and you have to re-negotiate your position in the world." (09.10.2019)