Poslední zastávka smrt

Tak já nevím, pana Cimického jsem čítával vcelku rád, ale co z toho udělala paní Besserová, to je tedy síla. To už nemohla paní režisérka napravit, ani kdyby sebevíce chtěla. Napsala motanici, kde náhoda je hlavní pomocník, a kde kriminalisté moc dělat nemusejí. Ten konec je praštěný, nu, zase náhoda. V každém případě díky hercům z toho nevznikl totální propadák. (06.06.2017)

Tak tohle bylo ovšem veledílo... Policajti tady mají dost usnadněnou práci, pachatelé jsou buď jejich příbuzní, známí, v nejhorším případě sousedi nebo lidi, s nimiž se dřív nebo později někde náhodou potkají, všichni se se všema navzájem znají, všichni aktéři bydlí ve stejné ulici a v jeden den se náhodou vystřídají ve stejné psychiatrické ordinaci. Svět je malej, ale takhle malej ještě nebyl. Patrně to točili za nějakou rezervu, co se jim tehdy na Kavkách někde podařilo vyštrachat a řekl bych, že to bylo o maličko víc, než kolik by potřebovali na záznam nějakýho divadelního představení. (20.01.2018)

Fetování a feťáky jsem nikdy nepochopil a raději ani chápat nechci. Pokud už bych se chtěl dobrovolně zničit, tak raději budu dennodenně chlastat. Kouřit trávu – neřeším – ale jelikož mám panickou hrůzu z jehel – v životě bych si nebyl schopný nic píchnout…Tahle kriminálka je vskutku dost chabá. Nějaká pořádná atmosféra tu skoro neexistuje (jedinou výjimkou jsou ty stavové halucinace) – zaujala snad jen pasáž z nemocnice s těma děckama co čuchala ředidlo a Pavel Rímský – jehož hlas je vskutku velice zajímavý… (07.01.2019)

Dnes tu máme, pro změnu, papundeklovou studiovou inscenaci. Tahle však je, ještě navíc, dost špatně zahraná a provedená. Někdy je tam pokus působit na diváka, především v přízračných scénách. Ty zvláštní hudební motivy bych bral možná i za pozitivum. Ač přehnané, pořád snižují debilnost scén. Velice často to totiž vyloženě trhalo uši a já jim nevěřil ani slovo. To snad bylo na první dobrou? Já bych možná i pochválil Veroniku Jeníkovou, ta se, na rozdíl od mnohých ostatních, snažila. Obecně tenkrát-mladí se snažili víc, měl jsem ten dojem. Nicméně dolů to sráží i řada dalších drobných detailů, kterých si postupně všimnete. Končí to pak celkovou rozpolceností - chci ukazovat lesk a bídu feťáctví nebo dělat kriminálku? A proto to dopadlo tak nijak a všelijak. Bez atmosféry a dramatu. Já bych asi vinil nedůsledný scénář, potažmo slabou předlohu (kterou jsem nečetl). A stejně tak i špatnou režii, která ani z vrcholového okamžiku nedokázala dostat naprosto nic. To strašné zpracování je pak už jen podružný problém... (20.01.2018)

S odstupem let je na tomhle televizním snímku zajímavá snad jedině účast Jana Cimického, známého odborníka na problematiku toxikomanie coby autora předlohy. Film vznikl sice na samém počátku 90. let, ale nese čitelný rukopis tvorby předchozí dekády. Vznikl z výchovných důvodů jako varovnání před drogovou závislostí, má jalovou kriminální zápletku a naivní schématické postavy. Co se na něm podepsalo nejvíc, je zoufale neumětelská režie Anny Procházkové, která místy posouvá snímek na hranici grotesky. Vše podtrhují neslané, nemastné herecké výkony s čestnou výjimkou Tomáše Juřičky, kterému bych toho feťáka z fleku věřil. Drogové problematice se předlistopadová tvorba dlouho vyhýbala a jedinou světlejší výjimku představoval film Pavučina, který by ale dnes jen těžko obstál, přece jen zub času zahlodal. Kdo chce vidět dramaticky dobře zpracovanou feťáckou látku, ten se musí poohlédnout po západní kinematografii. Celkový dojem: 15 % za dobovou osvětu. (26.03.2018)