Moonlight

Jestli se tomuto filmu nedá něco upřít, tak skutečnost, že Barry Jenkins je hodně šikovný režisér, který si k sobě přibral neméně šikovného kameramana Jamese Laxtona. A i když tato šikovnost jde ruku v ruce s herci, kteří tu nehrají vůbec špatné, největší problém mám hlavně s tématem, který ne, že by nebyl nezajímavý, ale zajímal mě spíše čistě z oskarového hlediska. Osobně totiž hodně těžce vnímám životní osud mladého Chirona, který se nachází ve společnosti, která jde totálně mimo mě. Ve filmu nerozumím nikomu a sleduju samotného Chirona, který se těžce vyjadřuje a spíše to všechno sleduje jako kdyby z nějakého povzdálí. Zřejmě asi vnímá, že to, co se kolem něj děje, není úplně ideální, ale sám s tím nedokáže nic udělat, takže se snaží aklimatizovat, ale i přesto si udělat svůj vlastní úsudek. Zvláštní film, dobře natočený, ale mně hrozně nepřístupný. Těžce se mi hledala jakákoliv emoce, které bych se mohl byť jen chytit. (14.02.2017)

Je to rozhodně dějově bohatší než kolega Fences, ale pro oba filmy platí, že jsou v Oscarech 2017 jen díky barvě pleti a to je prostě pozitivní diskriminace. Neuznávám, neberu. Jo, kdyby byl rok předtím nominovaný třeba Straight Outta Compton (třeba místo Brooklynu), tak asi neřeknu ani popel, ale několikanásobná úlitba v podobě ročníku 2017 je spíše trapná. Děj krásným způsobem shrnul PanTumnus, a já si při čtení jeho komentáře uvědomil, že to bylo opravdu slabé. Je zajímavé, že v USA točí běžně úplně jiné druhy filmů, ale Akademii se líbí ty, které jsou svým stylem spíše neamerické. Moonlight není ani surovým naturalistickým dramatem, ani načančanou vlezdoprdelkovskou sračičkou, je prostě nevýrazný. A jak natáhnout nuzný obsah na délku celovečerního filmu? Vymyslím si hlavní postavu, která třikrát na tu samou otázku vůbec nezareaguje a počtvrté zareaguje po deseti vteřinách. Geniální. První kapitolu zachraňuje Ali, druhá je asi nejzajímavější, dějově nejbohatší, na poměry snímku akční a nejrychleji mi utekla, třetí má potenciál v rozporu a v radikální změně hlavní postavy. Ta je ale znázorněna příliš neuvěřitelně, nesmyslně, ale vlastně se v ní vůbec nic nestane. Velebení Naomie Harris moc nechápu. Vím, že je v tomto filmu potřeba chytat se stébla a oceňovat, čeho bychom si jinde ani nevšimli, ale podobně ztvárněných postav jsem viděl už mraky. Abych nebyl úplně nefér, je to takový typický film z Varů a tam bývají ještě mnohem horší a prázdnější záležitosti a tohle je přecijenom divákovi schopno ještě něco předat. Pro mě toho ale bylo málo. (12.02.2017)

Pre všetkých milovníkov scén, ako keď sa napríklad dvaja černosi lížu a chytajú za péra, to bude film roka. Nadrbať všetky čierne filmy do nominácií na oscara, to nie je pozitívna diskriminácia, to je choré. Tento film je toho odrazom. Je výlučne natočený pre získanie nejakej ceny. Aby bol úspech zaručený, tak okrem černchov tam museli pridať aj buzerantské pasáže. Normálnemu človeku sa dvíha žalúdok, homoklády sa vytešujú a akadémia odmení veľdielo nejakou soškou. Každý rok musím konštatovať, že Oscar ide dolu vodou, a to len pre to, že v tej akadémii už sedia samí zvrhlíci, ktorý povyšujú oplzlosť na umenie. (17.02.2017)

Moonlight je sice až nebetyčná a dost na sílu tlačená konstrukce. Chudý, černý a homosexuální hlavní hrdina, se kterým prožíváme tři etapy jeho života, vlastně prožívá dost standardní oscarový dějový oblouk. Práce s vynechaným, nedořečeným, zamlčeným to ale zkrátka posouvá na vyšší rovinu. Jenkins si na sebe sice zvolenou narativní strukturou trochu upletl bič, protože po fantastickém začátku a prvním časovém skoku si člověk už jen odškrtává povinné zastávky a zbytek filmu je trochu bolestivě předvídatelný. Nicméně i ve slabších chvílích to zachraňuje forma, která dokáže být naturalisticky krutá, poeticky podmanivá i progresivně dráždivá. No a herci, samozřejmě, tedy až na otřesně přehrávající Naomie Harris, která je tím největším ztělesněným klišé, které Moonlight obsahuje, a že jí Viola Davis přebrala toho povinně černého Oscara kvituji s velkým povděkem. Jinak jsem s těmi třemi soškami pro film relativně v pohodě, měl jsem větší favority, ale výhra Moonlight asi byla potřeba. 80 % (13.10.2017)

(1001) 20.8.2017: Během počátečních pár minut jsem byla šťastná jako blecha a věřila, že opravdu bude následovat nejlepší film roku. Velký muž přichází zkontrolovat svého podřízeného. Vymění si pár zdánlivě přátelských slov. Tušíme za nimi komplexní podtext a jasnou hierarchii. Muž pokrytý vředy a boláky se na nich dožaduje milosti a je zároveň uboze zoufalý a závisle apatický. Cestu jim přeběhne malý chlapec, kterého bezeslovně pronásledují šikanizéři a hazejí po něm kamení. Chlapec se schová ve vybydleném domě, je tam sám, ve tmě, slyší jenom rány a dunění. Dvě silné ruce vytrhnou desku zabedňující okno. Velký muž přišel vytáhnout chlapce na vzduch a do světla. Dynamika této úvodní sekvence je tak strhující a svůdná, až to bolí. A to také proto, že se jí (až na pár kraťoučkých chvílí) už nic jiného ve filmu ani nepřiblíží, natož abych se dočkala ještě gradace. Místo silného příběhu přichází obvyklé potíže filmů s pasivním protagonistou, rozmělněné navíc mezi tři herecké představitele. Jedinou konstantou v pravém slova smyslu je Naomie Harris a ta dostává tak málo času a je tak izolovaná od hrdinova života, že vůbec nemá prostor rozhodit svá kouzla. A můj osobní problém je, že když už jsem si jakžtakž zvykla na pomalé rozhoupávání k bolestivým pointám prvního a druhého aktu a přijala ten postup jako normu, tak přišel akt třetí, který byl úplně jiný a já ho nepochopila až do té míry, že nijak neovlivnil můj zážitek z filmu. Musím se jít znovu podívat na Štastni spolu. --- 2. 9. 2022: Na Štastni spolu ještě nedošlo, ale zato jsem se znovu podívala na Moonlight, ovlivněná zejména tím, jak na Cinefixu pořád dělají videa o tom, jak je to skvělý a citlivý film. A musím říci, že tentokrát byla moje nálada poetice filmu příznivěji nakloněna. S výtkami, které jsem popsala v minulosti, pořád více méně souhlasím, nicméně jsem vedle teorizování, co bych všechno sama udělala jinak, také (konečně) ocenila to, co film doopravdy nabízí, včetně třetího aktu. Pořád bych nejraději odstranila ten předposlední záběr a nechala to víc otevřené, ale to, co mu předcházelo, jsem si pěkně procítila, a dokonce jsem se rozplakala dojetím u scény přípravy jídla a očekávání a předznamenávání, které vzbuzuje a naznačuje. Taky jsem se posunula od toho, abych protagonistu popsala jenom jako pasivního, dnes bych použila slova jako traumatizovaný a k smrti vyděšený dávat najevo své opravdové city. (20.08.2017)