Stratili sme Stalina

Satira není jednoduchý žánr a na filmovém trhu je vysoce nedostatkovým zbožím. Při minimální konkurenci snese Iannucciho snímek nejen označení satira roku, ale s největší pravděpodobností by se umístil na medailovém místě i v soutěži o satiru desetiletí. Výtku na neaktuálnost až vyčpělost námětu neberu. Nenápadný půvab autoritářství slaví úspěch, kam se podíváš, kult osobnosti kvete nejen v Turecku, ale i v zemích, které jeho tradici dosud nepěstovaly. Neomalený boj o politický vliv vedený všemi prostředky je nadčasové téma a v Rusku byl Gruzínec Stalin v lidovém hlasování zvolen největším Rusem. Stačí sledovat libovolný z dílů ruského dokumentárního seriálu Zapomenutí vůdci a pochopíte, jak moc je stalinismus zadřený pod kůží ruské společnosti. Iannucci se satirou zabývá dlouhodobě a je v ní na domácí půdě. Musíte mu ovšem prominout, že jeho pojetí satiry nenosí sametové rukavičky, ale vyznačuje se cynismem, přízemností a vulgaritou. Problém může nastat i pokud si satiru spojujete s třeskutou komikou. Iannucci sice umí skvěle pracovat s jízlivým sarkasmem a sžíravou ironií, ale tak prohláškovaná, odlehčená a rozjuchaná jízda, jako byl svého času např. Život Briana, to ani zdaleka není. Film je místy až mrazivě krutý a jeho další kámen úrazu může představovat autenticita prostředí a postav. Nedá se říct, že by na ní Iannucci ztroskotal, zkrátka ho nezajímala a neřešil ji. Michael Palin by byl skvělým představitelem Neville Chamberlaina v hypotetické satiře o Mnichovské dohodě, Vjačeslava Molotova mu ale uvěříte stěží. Podobně, kdybych hledal herce pro obsazení maršála Žukova, Jason Isaacs by na mém seznamu určitě nefiguroval. Přesto právě obsazení u mě boduje natolik, že se přikláním k nejvyššímu hodnocení. Jeffrey Tambor je ve své miniatuře narcistního slabocha coby Malenkova jednoduše perfektní, ale film si ukradli pro sebe rtuťovitý Steve Buscemi v roli intrikánského, lstivého Chruščova a převážně divadelní, a tudíž relativně neznámý herec Simon Russel Beale je coby brutální a cynický Berija fascinující. Místy z něj jde opravdu strach a jste rádi, že sedíte v kinosále a nikoliv jemu tváří v tvář. Ztratili jsme Stalina je film, který řadě lidí nesedne, ale já ho slupnul Iannuccimu i s navijákem. Celkový dojem: 90 %. (14.07.2018)

Josif Vissarionovič Stalin umírá a v Sovětském svazu začíná boj o moc. Je zajímavé sledovat, jak všichni chtějí urvat moc pro sebe. Film se ale netváří až tak vážně, je natočen jako lehká komedie, nebo spíše bych řekl, že je to taková kombinace mezi komedií a dramatem. Každopádně se to celkem povedlo a potěšilo obsazení Olgy Kurylenko. (21.07.2019)

„CHYSTÁ SE TOLIK ZMĚN. A NĚKTERÝ Z NICH SE TI BUDOU LÍBIT, NIKI… /// Politická satira připomínající starý (špatný) časy. Mohla by to bejt filmová divadelní hra. Jde tady o dialogy a mimiku postav (herců). To, jestli se mluví zrovna v lese, není podstatný. Kulisy jen líp ukazujou, co se děje mimo "Ústřední výbor". Kromě politickejch intrik s komoušskou specialitou - nevěř nikomu, nechybí zatýkání, popravy, výslechy... prostě všechny ozdoby totalitního režimu. Jednání postav má vyvolat úsměv z absurdity chování a zároveň by z něj měl běhat mráz po zádech. Daří se víceméně to první. Film vychází ze skutečnejch událostí, takže je třeba mít na paměti, že všechno, co nám dneska připadá jako černej (absurdní) humor, tenkrát byly hodně vážný a hlavně skutečný věci. Dá se tedy pousmát nad spřádáním politickejch intrik, ale poprava nevinnýho (asi v každým) vyvolá jiný pocity. Tomu, že nepůjde o žádný velký politický drama nasvědčuje výběr hereckýho obsazení. Nejsou to žádní suchaři a všudypřítomnou absurditu si náležitě užívaj. Osobně mě potěšil Michael Palin (MONTHY PYTHONŮV LÉTAJÍCÍ CIRKUS). Vyacheslav Molotov v jeho podání je dokonalej mix "Stalinova kladiva" a člena týhle parodistický a recesistický skupiny. Jsem celkem zvědavej, jak film přijme mladá generace. Všechno vypadá tak komicky, že by ani nemuseli věřit, že taková byla realita. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Francouzskej grafickej román „La mort de Staline“, autorů Fabien Nury a Thierry Robin (2010 - 2012), neznám. 2.) Když umřel Josif Vissarionovič Stalin, nebrečel jsem. 3.) Vždycky jsem Ti fandil Nikito! 4.) Thx za titule „num71“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (12.03.2018)

Na pozadí zatýkání a poprav rozehrávají nejvyšší pohlaváři boj o moc, který se sice sestává ze žabomyších komických střetů, ale zároveň je jasné, že ten, kdo prohraje, skončí na prkně. Obě dvě soupeřící strany jsou tady výborně zobrazené v obou lídrech, kteří si jdou po krku. Jak Chruščov, tak Berija jsou tu vykresleni jako žoviální chlapíci, kteří se občas dostávají do legračních situací a v nich pak sympaticky zmatkují, ale zároveň z nich jde odpovídající hrůza, protože se neštítí ničeho, co by mohlo hrát v jejich prospěch. Hlavně z Bealeho a jeho Beriji jsem měl husí kůži, ale Buscemi nijak nezaostává. A právě v postavách je tahle satira geniální. Upřímně řečeno se příliš nedivím, že to Ivani se svojí nedořešenou minulostí nechtějí moc pouštět do kin. Každopádně u nás by se na to mělo chodit povinně. 90% (23.02.2018)

Uf.. No jak tohle shrnout... Film je celkem výpravný byť je zjevné, že v Rusku se nenatáčelo pomineme-li ty záběry na Kreml, které mohl pořídit kdejaký tůrista s nadupanějším mobilem... Dobová technika asi byla shromažďována všelijak a u náklaďáků zaujme že se převážně jednalo o Opely Blitz :-). U filmů o Rusech a z Ruska mám vždy jeden problém a to je skutečnost, když herci nemluví rusky, ale třeba anglicky jako v tomto případě. Zní to divně, nepřirozeně a těžko uvěřitelně. Navíc herci nevypadali ani trochu rusky a ani trochu nepřipomínali své historické předlohy tedy krom oděvů a třeba účesů. Sám Stalin si podobný nebyl ani vzdáleně a Michael Palin v sobě Brita neschová ani v ušance kdyby měl nohy zabalené v onucích, na sobě rubáš a chroupal cibulku s chlebem... Co bylo ale nejhorší byla ta ,,komediálnost'' v první polovině filmu. Jednak i když se film snaží lecos objasňovat vkládanými vysvětlivkami mezi hlavními scénami, je přeci jen asi určen divákům co o posledních hodinách Stalina a vůbec o dění kolem něj něco vědí. Kdo neví, těžko pochytí např. narážky na jeho syna atd... Co mi ale kupodivu vadilo nejvíce byl sám zvolený druh humoru. Byl totiž vskutku šibeniční a utahoval si z mučení a poprav nevinných lidí co se ocitli na Berijových seznamech smrti nebo seznamech pro vyhnanství kdesi na Sibiři což se téměř rovnalo prvnímu rozsudku. Ne nejsem citlivka, mám rád humor a to i drsnější, ale tady to tedy hoši dost přetáhli... Je to podobné jako by někdo natočil komedii na dění v nějakém tom nacistickém koncentráku a dělal si prču z utrpení a likvidace vězňů. Jestli si my tady s hnusem odplivujeme nad našimi padesátými léty, kdy zemi vedl rudý vrah Gottwald, pak proti Rusku éry vrahouna Stalina bojícího se všeho a všech to byl u nás jen heřmánkový čaj... Prostě jako komedie film vůbec nefungoval, spíše jako cynická záležitost. Od poloviny filmu jako by si to tvůrci uvědomili a začali točit regulérní drama o bitce o korita u mrtvoly Stalina. Bitku jak víme prohrál Berija (také echt vrahoun) a vyhrál Nikita Chruščov, což nám film celkem věrně předvede. Je tak tedy celkem škoda, že když už se někdo celkem solidně a se slušným rozpočtem pustil do posledních okamžiků nejmasovějšího vraha a toho co následovalo, bylo to celé obaleno jakýmsi absurdním hávem místo toho aby z filmu na člověka dýchla opravdová hrůza jako např. z filmu Baltazarova hostina aneb Noc se Stalinem (1989). Dávám tedy jen za 3 nahrávky Mozarta. * * * (08.03.2018)