Vertigo

(1001) Nikdy bych neřekla, že zrovna Hitchcockovy filmy mě budou inspirovat k psaní básní, ale už je tomu tak: "vběhnout do prázdného kostela/zahlédnout tam lem jejích šatů//ta možnost tady je". Jinak je Vertigo hrdým členem jednoho filmového klubu, který jsem založila. Jmenuje se "Klub filmů o (starých) mužích, kteří jsou pro mě nesmyslně a dětinsky posedlí neživotnými a neskutečnými ženami" a jeho dalšími členy jsou třeba Lesní jahody nebo Velká nádhera. Z posměšného tónu názvu klubu vyplývá, že tento typ filmů nemám příliš v oblibě, ale u Vertiga tomu tak úplně není, protože v jeho případě se mi velmi líbí, jak to všechno vypadá. Práce s kamerou a střihem se mi totiž zdá tak zajímavá, že u toho zapomínám na to, že nemám příliš pochopení pro téma. Jsem pod vlivem dojmu, že Stewartova topornost a herecká bezradnost (Je vážně pravda, že je považován za jednoho z nejlepších amerických herců v historii? Cary Grant říká, že prošlapal cestu Marlondu Brandovi a jeho stylu mluvy. Nemůžu tomu vůbec uvěřit.) dodává filmu nádech takového zoufalství a tápání v údělu, jaké tam Hitchcock snad ani neměl v úmyslu vkládat. (25.04.2015)

Opět a zase vynikající režijní umění Alfreda Hitchocka, kdy komponuje záběry s dokonalostí sobě vlastní a buduje příběh s citem mistra. Ke zvláštně zamlžené, tajemné atmosféře značně dopomáhá krásná hudba a pár na svou dobu zajímavých vizuálních vychytávek. Okouzlující je také ústřední herecké duo, zejména tedy J. Stewart se mi vskutku zamlouvá... Bohužel nemohu popřít, že v určitých pasážích mě ona snová atmosféra začínala uspávat, zkrátka dialogy už nejsou zcela aktuální a také závěr se mi zdál poněkud rozpačitý. Ovšem to jsou jen mé "problémy" se starými filmy, k Vertigu i tak chovám velký respekt. 8/10 (12.12.2008)

I když Hitchcock pro mě nedokáže překročit onu skutečnou hranici podvědomí a zůstává hlavně v rovině symbolické (psychoanalytické), ve Vertigu se tomu přiblížil zatím nejvíc. Také jeden z mála jeho filmů, ve kterém mi nevadí pro Hitchcocka zcela typická, ale pro mě v negativním smyslu doslova dráždící studiová práce. (16.06.2007)

Zpočátku nemastné neslané a hlavně prakticky vůbec napínavé. Vše se otočí asi 30 minut před koncem až začne Alfred pomalu utahovat smyčku. Nevyhnutelné je blízko. Vertigo je typ filmu, který si zaslouží přibývající počet opakování a garantuji každému že důvod proč je film tak dobrý vězí právě zde. Po pár dnech a já jej mám stále v hlavě. 75% (28.02.2009)

Vertigo je jeden velký žert. V prvý řadě si vystřelil Hitch z producentů – film prodělal, tak to svedl na Stewarta a Novak, která byla povolána na poslední chvíli a přetvářela si postavu podle svýho. Hitch byl v tý době etablovaný tvůrce, čili ho to pochopitelně netrápilo. Za druhý si vystřelil z diváků planýrováním žánru. Vertigo není ani horor, ani thriller, ale zničující mysteriozní tok – holá lynchovina! Hitch je důkazem toho, že ke zmatení diváka není potřeba LSD, ani přebytečná neurvalost, jelikož jeho filmy jsou velice čisté (což je dáno kamerou – u Vertiga na pomezí doznívajícího technicoloru a nástupu barevného negativu). A za třetí si Hitch vystřelil z kritiků. A to tak že pořádně. Ohledně Vertiga existují desítky a desítky výkladů. Nikdo ale neví, který je ten správný. (01.01.2008)