Ostré předměty

sooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo fucking fucked up (22.05.2020)

Výborný miniseriál. Hnedka sem poznal rukopis režiséra Jean-Marc Vallée. Skvělé ztvárnění atmosféry malo(mini)města, jako v jiném seriálu Sedmilhářky. Velmi dobré obsazení a napsané postavy, hlavně dámské herecké ústřední trio. Osobně kdybych měl volit, tak za mě zahrála nejlépe Eliza Scanlen ( Amma ). Docela uvažuji, že bych si sehnal knižní předlohu, převážně bych ocenil delší a podrobnější konec, než dostal seriál. "Don't tell momma" 8/10* (07.01.2019)

HBO GO - Seriály sleduji spíše svátečně. Když už se ale do nějakého dám, tak ho vždy dokoukám. Buď si o tom nejdřív něco načtu nebo mám na ty kvalitní prostě čuch. No a Ostré předměty nejsou výjimkou. Dostalo mě. Hltal jsem každý díl, výborně budovaná atmosféra, perfektně hrající Amy Adams, ale i Eliza Scanlen v roli sestry mrchy a k tomu neotřelé téma. Prostě výborný seriál, který stojí za to vidět. Posledních 5 minut závěrečného dílu Vám nejspíš nedá jen tak spát. Minimálně vás donutí přemýšlet. 90% (with J.) (17.03.2020)

Strašně se to táhne. Ony ani předchozí adaptace románů od Gillian Flynn neměly žádné převratné tempo, ale tady to v těch osmi dílech to bylo místy nesnesitelné. Všechny silné monmenty, a že se jich tu našlo, tak zůstávaly upozaděné a kolikrát mi dalo práci si jich všimnout. Vyloženě zábavná mi tak přišla jen závěrečná část, což je málo. Pokud něco resp. někdo zaslouží absolutorium, tak jsou to herečky. Amy Adams je skvělá ve všech ohledech, začínají Eliza Scanlen je velikánskou nadějí do budoucna a Patricii Clarkson budete spolehlivě nenávidět. Ale to, že si zúčastněné dámy sáhly až na dno svých sil, zamrzí vzhledem k výsledku o to víc. Stáhnout to do tří dílů, nebo i do dvouhodinového filmu, byla by z toho pecka. Takhle se jedná jen o výtečně zahraný průměr. 50% (30.08.2018)

Přednosti tohoto silného počinu tematizujícího tabu poškozujících a zhoubných vlivů ve výchově, v charakterovém dědictví v rodových liniích a v zahuštěných vztazích zdaleka nejen na jižanském americkém maloměstě, ale v každém prostoru, na němž jsou lidé odsouzeni spolu žít v nelidských sociálních podmínkách, v mocenském područí pod nezdravým tlakem a bez zdravých alternativ, vysoko převažují nad jeho nedostatky. Tím hlavním je především zbytečné zrychlení ve finiši, pro něž se dostatečně nevysvětlí celá řada indicií, motivů, palčivých otázek a tušení, a do pozadí jsou tak potlačeny mnohé nepříjemné souvislosti, mizerné osudy a nepěkné role řady postav, skrze něž by naznačené předivo destruktivních sil, působících mnohosměrně a ničících všechny účastníky existujících vztahů, těžko dělitelné na agresory a oběti, vyvstalo ještě přesvědčivěji ve své ničivé důsažnosti, v ilustrování faktu, že z té sítě není možné uniknout, a to ani s přivolanou pomocí, ať už systému nebo druhých lidí zvenčí, že některá poškození jsou trvalá a žijí svým životem, a člověk v jejich vleku v nejlepším případě toliko přežívá (you don't live, you survive) a může se snažit snad jen nemít vlastní děti, na které by to určitě přenesl, a především žádné nevychovávat, nemít příležitost mít nad někým moc. Ale protože je jasné, že se v hlavní lince příběhu neuděje žádný happyend, že noční můra naopak pokračuje v ještě horší verzi, než jsme si až do poslední chvíle mysleli, je zároveň legitimní předpokládat, že i všechny naše ostatní dohady souvislostí jsou přinejlepším nedostatečné a realita postav prostě je a i nadále bude mnohem horší než ta nejhorší tušení. A že zlo plodící zlo má mnohem děsuplnější důsledky, než jsme schopni si přiznat a dohlédnout, a utěšování se rozhodně není na místě, i když asi ani nemůže valně uškodit. Takže nakonec vlastně z jednoho - toho nejzdravějšího - úhlu pohledu dává smysl nad tím vším, co nám zůstalo utajeno, nevyjasněno, radši mávnout rukou a dobře, že se to tu nedovykreslí. Přesto se ale tempo vyprávění nemuselo ke konci tak citelně uspěchat - protažení do deseti dílů, zvolna vše završujících, by bylo vyváženější, i kdyby se už žádná další fakta neodhalila. *** PLUS: Konečně někdo tematizuje poslouchání hudby jako vstup do náhražkového časoprostoru, dávkovače falešně uklidňujících emocí, kam lze podnikat zhoubné úniky z odpovědnosti být přítomen, vnímat souvislosti a adekvátně na ně emočně i racionálně reagovat, úniky do nevědomí o tom, co se kolem nás i nám skutečně děje, poslouchání hudby jako odpojování se, na němž si lidé pěstují těžkou závislost. Dík! *~ (01.01.2020)