Ostré předměty

Přijet po mnoha letech k rodičům bývá vždycky komplikované, návrat novinářky Camille je však hodně jiný level. Hysterická matka, co ji nikdy nedovedla milovat, pokrytecké pohledy maloměstských sousedů, chlad, uzavřenost a dvě zabité holky. Na povrch vyvěrají krutosti a rány minulosti, které zanechaly na duši o něco víc jizev, než si Camille vytvořila na těle. Tma, alkohol, vzpomínky a stejně odtažitý vyšetřovatel Richard. Příběh se však rozjíždí neskutečně pomalu a zadrhává na dlouhých, až trapně emotivních opileckých představách Camille a podobně rozplizlých flashbacích minulosti. Chybí mi lépe rozehrané vztahy mezi hlavními postavami a více vykreslené postavy vedlejší. Ty se jen v náznacích vynořují v pozadí těch hlavních. Přitom samotná zápletka i herecký výkon Patricie Clarkson, Amy Adams a Chrise Messiny jsou skvělé. Jen by potřebovaly lepší ostatní charaktery nebo výrazné krácení stopáže. Hodně silné tři hvězdičky, na čtyři to ale nestačí. (16.09.2018)

Valléeho americká režisérská kariéra stála na tom, že dokázal svébytně, nejednoznačně a relativně naturalisticky zpracovat témata, která by pod většinou jiných tvůrců skončila jako úlisné motivační kýče. Když se ale jeho schopnosti mohly konečně spojit s bezvýchodnou dusivostí předlohy Gillian Flynn, vyčepal se jeho potenciál naplno. Sharp Objects je osm hodin sledování umořeného statického jižanského města s rezignovanými, duševně nemocnými postavami, snímanými optikou traumatizované alkoholičky. A proto vše sledujeme nijak zvlášť pohodlnou formální metodou statických záběrů, které jsou ale točené z ruky, do oněch záběrů se občas dostanou postavy či odrazy postav, které ve scéně vůbec nemají být, to vše sem tam naruší traumatický půl sekundový flashback, přičemž do toho hraje téměř výlučně diegetická hudba z autorádií či z reproduktorů někde v pozadí. Většina postav mluví unaveným pološeptem a nikdy nic neřeknou. Všichni mají své stimuly a rituály, kterými zaplňují nijakost všedních dní. U minisérie bych nečekal takovou důkladnou snahu udržovat diváka po celou dobu v nenaplněné flustraci s nepříjemnými postavami, kde od prvního do posledního záběru se vše odehrává ve stejné plouživé rychlosti bez jakékoli gradace či satisfakce. Neuchopitelná všudypřítomnost zla z toho dělá jeden z nejsilnějších hororových zážitků vůbec, kdy po každém díle jsem se bál rychle otočit hlavou. (10.09.2022)

Mrazivá exkurze do jihoamerického vidlákova (jemněji řečeno zapadákova), ve které je směr policejního vyšetřování tak trochu podřizován společenské atmosféře a “světonázoru“ obyvatel tamějšího maloměsta. Při sledování jsem si uvědomil důležitou věc. V poslední době se u nás mluví o tom, jak moc je naše společnost rozdělená. U komunity ve Wind Gap je tomu ale přesně naopak, protože je ve své urputné zatvrzelosti tak semknutá, až z toho skutečně mrazí. Přijde mi, že samotná kriminální zápletka je pro Gillian Flynn až druhořadá, protože stejně jako ve Zmizelé zde vystupuje do popředí zejména manifestace společenských poměrů. Všudypřítomný cynický tón vyprávění (který je v knižní předloze ještě intenzivnější) výtečně podtrhuje tragičnost a absurditu celého příběhu. Tragický je příběh proto, že v něm dochází k vraždám mladých dívek. Absurdní je s ohledem na prezentovanou paletu charakterů (alespoň teda pro mě), protože síla společenského diskurzu je zde až nepředstavitelná a pojem maloměšťáctví získává na americkém Jihu zcela jiný rozměr. Někdy je prostě mnohem důležitější fakt, zdali máte k něčemu “obecné předpoklady“. Jestli jste se něčím skutečně provinili či nikoliv, je v určitém prostředí naprosto irelevantní. Ostré předměty vám v samotném závěru dají ještě dvě pořádné facky a jejich rozuzlení rozhodně není předvídatelné. Přesto je jejich seriálové zpracování v některých pasážích zbytečně rozvleklé a zkrácení alespoň o jeden díl by určitě prospělo. (05.01.2019)

Sarkasmus, kam se podíváš. Ospalé městečko plné přetvářky a mordy dívek v minisérii podle autorky Zmizelé. Poznáváme novinářku Camille, kterou šéf posílá do městečka Wind Gap ve státě Missouri, aby informovala o případu vražd dvou dívek. Nadstavbou článků má být skutečnost, že ze zapadákova autorka sama pochází. A z kterého pláchla. Ví, jak to v maloměstě chodí, většinu obyvatel zná. A dokáže si obstarat informace, které se k cizinci jen tak nedostanou. Panovačná matka, ponurá minulost, kostlivci zahánění sklenkou něčeho ostřejšího. Přesní herci, dusivá atmosféra, loudavé tempo. Dějový spád nepatrný, recyklace patrná. A spíš zklamání. Ve výsledku atmosférické, tísnivé a velmi dobře zahrané, ovšem scénáristicky hodně průměrné. (27.09.2018)

It’s just that whenever I’m here I feel like a bad person. Kdo čeká detektivkové drama ve stylu Gone Girl, ať to radši ani nezapíná. Příběhem nejsou vraždy, osobní konfrontace, ba ani město s tradičně twinpeaksovským nádechem, příběhem jsou protagonistčina naakumulovaná traumata podávaná takřka výhradně nedějově, formou permanentních prostřihů a krátkých flashbacků. Díky tomu se ze seriálu stává patrně nejbezprostřednější a nejpřesnější zprostředkování konceptu psychologického spouštěče, jaké jsem ve vizuálních médiích kdy viděla. A tak ačkoli na povrchu v rovině zápletky se zdánlivě nic neděje, v nemalé míře i díky vynikající Adamsové, z jejíhož každého pohledu vane nepohodlí, deprese a vystresovanost, je každá vteřina natřískaná emocionálním kontextem a i ty nejbanálnější interakce působí jako frontální útok, který má člověk chuť půl dne vydýchávat na gauči s kakaem. (10.04.2019)