Tri billboardy kúsok za Ebbingom

Velmi zajímavý režisér a držitel Oscara za kraťas Šestiraňák Martin McDonagh opět diváka několikrát přidusí smíchy, i když znovu servíruje smrtelně vážná témata. Sedm psychopatů mě v jeho podání překvapivě minulo, V Bruggách ale roky opěvuju. Tentokrát je zřejmě nejvážnější, ovšem znovu dokazuje, že umí napsat peprné dialogy a vše pozvednout uvěřitelnými zvraty. V zapadákově zvaném Ebbing totiž jedna matka zoufale čeká na alespoň nějaké zprávy o vyšetřování vraždy dcery, která zemřela v bolestech a liknavost kanceláře šerifa ji měsíce solidně štve. Vyřeší to svérázným způsobem, který rozvíří pestré události následujících dní. Je to vyzrálé, trefné, výtečně zahrané a vypointované s řadou lahůdkových scén. Neustále jsem čekal, co a kdy mě zklame, naštěstí se nestalo, i když je to mnohdy záměrně přitažené za vlasy. Pět hvězd nakonec (po dlouhé době) dávám nejen za výborný casting, ale především za to, že dneska někdo stále ještě umí napsat originální příběh. Oscara za scénář musí McDonagh dostat, jinak je něco špatně. Frances McDormand, Woody Harrelson, Sam Rockwell a John Hawkes válí, první jmenovaná si nějakou prestižní filmovou cenu za svou svéráznou bojovnici zaslouží podstatně víc než v případě Farga. 90% (06.01.2018)

Napsat a natočit drama, ve kterém skoro není scény, kde by někdo neřekl "bitch", "fucker" nebo "cunt" (a většina postav si o moc milejší oslovení ani nezaslouží), ve kterém vidíme provrtávání nehtu zubní vrtačkou a které je přesto vtipné, pravdivé a dojemné (téma nepřekonatelného žalu je zde podle mne zpracováno nuancovaněji než ve Wind River), považuji za umění. Three Billboards Outside Ebbing, Missouri je pozoruhodně proměnlivý film a zatím ten nejlepší od Martina McDonagha (a to mám V Bruggách opravdu rád).___Chvílemi mě to sice iritovalo pro svou divadelnost (přesně načasované příchody postav na scénu, pauzy na smích, operní árie) a trochu infantilní snahu o nekorektnost, ale ten film zároveň nabízí tolik překvapení a tolik osvěžujících změn tónu a má tak důmyslnou vyprávěcí strukturu (tři jsou nejen billboardy, ale také postavy, jejichž příběhy McDonagh rozvíjí a různě proplétá), že jde o přijatelné nedostatky. McDonagh zvolenou kompozicí a tím, že se podstaty dobírá mnoha oklikami, sleduje vyšší cíl, podle pravidel nehraje jen proto, aby nehrál podle pravidel a byť to stylisticky není kdovíjaký skvost (v paměti utkví asi jen jednozáběrová scéna s naštvaným Rockwellem), stavba příběhu to alespoň v mých očích bohatě vynahrazuje. ___ V kontextu jeho dosavadní tvorby mi přijde pozoruhodné, jak si McDonagh opět pohrává s klasickými vyprávěcími konvencemi a diváckým očekáváním (rozhodně nečekejte přímočarý příběh o bezchybné hrdince, která překoná pár překážek, odhalí původce svého trápení a najde vnitřní klid), jenom tak činí méně explicitně než v Sedmi psychopatech, díky čemuž jsou postavy přes absurdní nadsazenost celého světa uvěřitelnější a film sděluje něco podnětného také o naší přítomnosti, nejen o fikčních světech. 90% (16.01.2018)

Tento film mi zostane v pamäti, ako jeden z tych, ktory ma velmi zaujal hlavne vdaka zaujimavemu scenaru. Sympaticky mi bol Woody Harrelson, ktory si to riadne odniesol, ale aj Sam Rockwell v ulohe arogantneho policajta. Avsak potesila ma aj Frances McDormand, ktoru som prvykrat spoznal vo filme FARGO (1996) v ulohe, za ktoru tiez dostala Oscara a mozno aj preto som si pocas tohto filmu myslel, ze s tymto filmom maju nieco spolocne aj bratia Coenovci, proste ten dej filmu k nim uplne pasoval, ale nemaju tu ziadny podiel. Skoda len toho zaveru, ktory nebol dotiahnuty uplne dokonca a ci uz sa tam malo stat cokolvek, divak si musi sam domysliet, co asi sa tam mohlo odohrat.............. Film zo siedmich nominacii ziskal dvoch Oscarov a to za najl. herecku v hlavnej ulohe pre F. McDormand a najl. herca vo vedl. ulohe pre Sama Rockwella. Nominovany bol za vedl. ulohu aj Woody Harrelson. V kategorii najlepsi film v konkurencii zvitazil THE SHAPE OF WATER (2017) Guillerma del Tora. Nominovany bol aj za hudbu Cartera Burwella, avsak Akademia sa rozhodla dat sosku filmu THE SHAPE OF WATER – Alexandra Desplata. (28.12.2019)

Ale no tak, vážne tak málo plných počtov? Nepredvídateľné v každej scéne a v každej ďalšej minúte. A tie prekvapenia sú vždy lahôdkové. Vrátane posledných viet. Niekedy vás z nich zamrazí, inokedy vypuknete smiechom. Pre mňa jednoznačne vrchol McDonaghovej kariéry, v Brugách ani so psychopatmi som sa necítil ani zďaleka tak komfortne nekomfortne ako v tejto americkej prdeli s troma billboardami, jednou policajnou stanicou, jednou nemocnicou a zopár obchodíkmi so zbytočnosťami. Kde inde je lepšie rozpútať takéto scenáristicko-režijné orgie? (15.01.2018)

Jakoby rejža nevěděl, jakou cestou se vydat, přičemž k mání byly cesty dvě - buď film o drásavém niterném prožitku, samotě, bolesti ze ztráty blízkého člověka, nebo černá komedie, která si dělá ze všeho prdel. Obě cesty se negují a nelze je skloubit. A výsledek dopadl přesně tak, jak neměl. Pakliže se zrovna odehraje hluboká scéna, výborně zahraná a zrežírovaná, nemá vůbec šanci v divákovi rezonovat, protože rejža se asi lekl, že to bude moc vážné, a tak šup tam s nějakým rádobyvtípkem nebo násilným odlehčením. Nebýt téhle kinematografické schizofrenie, myslím, že by to byl fucking good movie. Jenže - hlavní hrdinka je sice v depce, ale to ji neospravedlňuje k jejímu v podstatě prasáckému jednání, je to normální blázen a nám je předkládán jako oběť. Tohle na filmu nenávidím. Jestli už teda trestat pachatele, měla jít Mildred mručet na hodně dlouho. Chování Willoughbyho připomínalo scénáristické sebeukájení. Další rozpolcenost, tu dojemné, tu zbytečně přepálené. Celkový dojem po zčernání obrazovky se rovná nule - žádné velké poselství, žádný velký účinek, jen střípky dobrých scén (rybaření u řeky, brčko, dopisy, první rozhovor na houpačce atd.). Rockwell rocks! (13.07.2018)