Posledný samuraj

Poslední samuraj patří bezpochyby ke špičce... Netřeba komentovat výkon Toma Cruise, či ostatních hl. postav - hodnocení mluví samo za sebe. Co mi ale nikdy nezevšední jsou kraje N. Zélandu. Ta krása se snad nedá ani popsat a ve spojení s hudbou velice nadaného Hanse Zimmera jde o naprosto dokonalý zážitek, při kterém mi nabíhá husí kůže - 100%. (16.02.2009)

Příjemné překvapení. Krásné scenérie... Velmi slušné výkony japonských herců... Jediné, co mě rušilo v tomto filmu... bylo hodně Cruiseho, jako supermana (proč ten Cruise poslední dobou hraje samé supermany... že by komplex z výšky a postavy?)... a jeho nepřesvědčivý přechod na jiný způsob myšlení a cvičení... ... Ale co, je to producent tohoto filmu... tak co by nemohl... Watanabe! Jsi pašák a samuraj každým coulem... :-) (19.10.2004)

japonsko stvořila hrstka bojovníků, která byla ochotná položit život za svoji čest. T.Cruis je ten nejlepší bojovník jakého měla amerika v boji proti indiánům (a taky trošku pije). a tak dostává práci pro chlapa. vycvičit japonské císařské vojsko (proti samurajům). herecký výkon T.C. je zajímavý. jeho ožralý kapitán nathan algren mě moc nebere, ale když začne ,,ohnivě" vypravovat o indiánech, dává najevo konečně trochu herectví. a spád má také jeho výkon v bitvě se samuraji. jsou prostě věci který umí. vyprávění je rozdělené do částí a každá je svým způsobem zajímavá. také bitva na mě udělala dobrý dojem i díky hudbě H.Zimmera, která vyniká hlavně v ,,silných" pasážích. kapitolou samotnou je K.Watanabe. mít jeho charisma, tak klidně jedu do japonska udělat pořádek. (05.02.2006)

Slova chvály jsou jistě na místě, ale raději rozeberu nějaké ty drobné nedostatky, kterých jste si možná nevšimli: a) Ve finální bitvě, kdy samurajové bojují s japonci, jde podpořit první skupinu druhý pluk. V momentě, kdy druhý pluk přichází, vyběhne proti němu skupina samurajů s modrou vlajkou. V tom samém záběru se dostanou až k japonskému pluku. V další scéně začnou vojáci střílet a jsou od samurajů dost daleko, ale v předešlé scéně se modří samurajové dostali až k nim. Navíc když se k vojákům tedy samurajové dostanou, nemají modrou vlajku, ale červenou. b) Ve finální bitvě si Bob stoupne před Algrena, aby ho zachránil. Voják do Boba střelí, hned na to ho Bob sekne. Bob se sune k zemi dopředu, směrem ke kameře. V dalším záběru ale spadne dozadu. c) V čase 1:16:48 je záběr na Algreinova koně má na hlavě bílé kolečko v čase 1:18:23 má jeho kůň větší flek. d) Nabutakovi teče krev z pusy na krk, avšak jakmile ho Katsamuto zvedne krev, už tam nemá. Čas: 1:38:48 (30.01.2007)

Další zářez v pažbě "nepovedený americký snímek s historickou tématikou." Být zlá, dodala bych, že další nepovedený snímek Toma Cruise. Jak nepatří k mým oblíbencům, tak si nemyslím, že hrát neumí, nicméně to vypadá, že spolehnutí se v první řadě na jeho schopnost utáhnout celý film v tomhle případě selhalo jako císařské vojsko ve střetu se samuraji. Cruise není špatný, ale je to prostě Cruise, ne Nathan Algren. Mimikry typu neuvěřitelně legračně působícího brnění (což asi nebyl záměr), strniště na bradě, zachmuřeného pohledu nebo opilecké sebelítosti selhávají na celé čáře a tu proklamovanou proměnu jsem mu nevěřila ani na vteřinu. S charismatickým a přesvědčivým hrdinou se už dá spolknout lecjaká bota, ale právě charisma a přesvědčivost dotyčnému hrdinovi citelně schází a překonávají ho v tom nejen představitelé Japonců, ale i Timothy Spall ve své miniroli evropského obchodníka (ten chlap je vážně nedoceněný). Herecké obsazení je jedním z mála kladů celé podívané a právě Spall a především Watanabe/Kacumuto tomu jsou schopní občas píchnout povzbuzující injekci. Ale ani oni, ani půvaby novozélandské přírody (proklamovaná nedotčenost Novému Zélandu dlouho nevydrží, jestli se tam bude střídat jeden filmový štáb za druhým) nic neudělají se scénářem vařeným kompletně z vody a neschopným pojednat složité a nesporně zajímavé téma střetu dvou světů a lidí mezi nimi jinak než se zarmucující plochostí a klišovitostí, kde absolutně nic nepřekvapí, neosloví a nezaryje se pod kůži. Naprosté nesmysly, které prozrazují, že stvořitelé tohoto opusu viděli japonskou - najmě samurajskou - kulturu tak leda z japonského expresu, už jsou jen slovy doktora Štrosmajera shnilou třešničkou na strašlivě nedobrém dortu, takže pasováni do role západních blbců, kteří nevědí, oč jde a tudíž nic nepoznají, přihlížíme, jak samurajové hovoří plynně anglicky, tasí meče, aniž by prolili krev a v případě žen se zamilovávají do týpků, kteří připravili o život jejich muže (a aby to šlo jo ad absurdum, děti je přijímají za své otce). A červy prožranou peckou oné třešničky je finální bitva. Přinejmenším musím ocenit scénáristovu odvahu, protože vrazit do čehokoli něco tak zoufale neoriginálního, že divák předvídá každý pohyb a slovo, to už chce pořádnou kuráž. Měla jsem temné podezření, že se po mně chce, abych byla dojata. Já jsem se místo toho na konci přistihla, že mi cuká v koutcích. (07.08.2007)