Stanfordský väzenský experiment

Od tohoto filmu jsem popravdě očekával především opravdu hutné, psychologické drama, říznuté syrovým terorem, ze kterého se drsné postavy budou hroutit, a celé to následně vygraduje do emoční pecky, kterou budu ještě dlouho vydýchávat. Přesně takto na mě totiž působil avizovaný obsah tohoto vysoce hodnoceného snímku, o to víc jsem ale měl pak po celou dobu filmu vykulené oči, když jsem naopak postupně zjišťoval, o jakou lehoučkou limonádu se jedná, a upřímně jsem pak byl při závěrečných titulcích jen pořádně nasraný, jelikož ničeho, co jsem očekával, jsem se ani zdaleka nedočkal. Co tedy Stanfordský vězeňský experiment nabízí? Bandu ufňukaných, vysokoškolských chcípáčků, na které, když někdo zvýšil hlas, tak se zechcali a volali po rodičích, a vážně jsem si po celou dobu říkal, že tohle snad nemohl myslet nikdo ani vážně, že divák uvěří tomu, že se po 24 hodinách polovina chlapců, vylosovaných do řad vězňů, sesype. To je jako vážně podle skutečné události? Že na mě floutek z druhé strany houkne, abych vstal z postele a já na základě toho začnu organizovat rebélii, že jsem nekompromisně šikanován, téměř až zneužíván? Prostě já si nemohu pomoct, ale na mě to celé působilo od začátku absolutně nepřesvědčivým dojmem, kde jsem žádné z postav nevěřil jedno jediné slovo, či gesto, nemluvě o té skupince profesorů, pozorovatelů, nebo co to mělo být, kteří se hroutili snad ještě rychleji a teatrálněji, než ti rádobyúčastníci experimentu, prostě celkově fakt směšná a naivní podívaná, která navíc nenabídla ani žádnou atmosféru, napětí, natož emoce, prostě jen naprosto nevěrohodná a totálně nezáživná nuda, kde trapnost převálcovala veškerý zbylý obsah filmu. Tento film zkrátka beru vážně jen jako hodně blbej fór, který si nezaslouží vůbec žádnou pozornost. (28.02.2021)

Ani jeden z předchozích Experimentů jsem neviděla, takže nemůžu srovnávat. Můžu ale říct jedno, tohle byl tak strašně divný a těžko stravitelný film, že jsem se na něj dívala na třikrát. Ne že by byl těžko stravitelný po stránce nějaké explicitnosti nebo tyranie. To se tady právě drží hodně na úzdě. Ale ten vizuál na mě působil jako špatný vtip, prostě jsem to tomu filmu ani trochu nevěřila. Hlavně mě to šíleně nudilo. Vadila mi tu i hudba a všichni herci na mě působili tak nějak parodicky, ale za to si asi můžu sama. Dozorci se do svých rolí vžili na můj vkus až příliš rychle, bylo to celé dost podivné. Ale nebudu tu filosofovat. Asi poprvé v životě řeknu na účet nějakého filmu, že mi nepřipadal jako film. Vážně, nevím, jak svůj zážitek popsat. The Stanford Prison Experiment se mi začal líbit asi až v posledních dvaceti minutách stopáže. Až při záverečných rozhovorech jsem se rozhodla, že mu dám dvě a půl hvězdy a už o něm nechci slyšet. (21.02.2016)

Stanfordský vězeňský experiment mě, nebojím se říci, fascinoval od chvíle, kdy jsem o něm poprvé slyšela. Vážně jsou obyčejní lidé bez jakýchkoli odchylek či úchylek schopni páchat tak nepěkné věci, stát se během pár hodin někým jiným, ačkoli celou dobu vědí, že je to "jen hra"? Těžko říci, možné to asi je, i když mi to asi hlava stále úplně nebere. Jak se vše přesně odehrálo, jestli to celé bylo "přirozené" nebo dozorci třeba byli trochu ponoukáni, konkrétněji instruováni k různým naschválům či krutostem a vězni zase svá zhroucení lehce přehrávali, ví asi jen samotní účastníci celé této akce. Už samotný nápad něco takového provést je ale jistě unikátní. A děsivý zároveň, zejména, když člověk sleduje, co pak jeho realizace dělala s jednotlivými aktéry v čele se samotným strůjcem nápadu. Billy Crudup hraje Philipa Zimbarda, neotřelého, originálního a trochu démonického psychologa, kterému jeho vize trochu začínají přerůstat přes hlavu, dokonale. Stejně jako se do svých rolí skvěle ponořili představitelé všech jeho spolupracovníků i vězňů a dozorců, díky čemuž měl pak člověk při sledování nejednu chvíli velmi nepříjemné tísnivé pocity, asi ne úplně nepodobné těm, které zažívali účastníci celého toho experimentu. Ty příjemné, které zřejmě minimálně chvílemi, ujímaje se svých pokusných rolí, měli někteří dozorci nebo Philip Zimbardo, jsem tedy nezažívala. A jsem za to ráda. Ale kdo ví, jak bych se chovala, kdyby mi někdo nabídl těch 15 dolarů, dal obušek, sluneční brýle a moc... 75 %. (04.02.2023)

Už tretia "adaptácia" notoricky prefláknutého experimentu, tentokrát civilná a držiaca sa skutočných udalostí v čo najväčšej miere. To beriem ako pozitívum, pretože ak už si má z celého experimentu skrz nejaký film človek niečo odniesť, najlepšie to pôjde ak si ten film nebude v rámci rekonštrukcie pomáhať kadejakými hollywoodskymi zlepšovákmi. Tie tam samozrejme sú, ale v stráviteľnej miere. Herci všetci dobrí, Crudupa mám rád a film dobre odsýpa. Výsledky z takéhoto empirického výskumu síce asi nemožno považovať za objektívne či definitívne, ale svoju výpovednú hodnotu nepochybne majú. Mne film poslúžil ako podnet na prečítanie si niečoho viac o samotnom experimente, resp. o tom ako sa ľudské správanie mení pod vplyvom pridelenia určitej úlohy. Fajn vec. (27.12.2015)

Lidskost, lidské jednání to činí člověka člověkem. Tenhle film krásně ukazuje jakou může být lidskost tenkou hranici a jak málo času stačí k tomu aby se ve člověku probudilo něco skrytého. Zkrátka a jednoduše. Dejte lidem moc a budou z nich zvířata. Se Stanfordským experimentem už jsem obeznámen. Viděl jsem už film The Experiment(2010) a vím, že je i Das Experiment(2001) ale německým filmům a tvůrcům až na výjimky moc neholduju. Slabší 4 hvězdy. (26.03.2023)