Žena pod křížem

Hrozně nepovedený film. Drama, které už herecky bylo obsazeno velmi nešťastně. Helena Bušová nikdy neměla vlohypro to stát se milovnicí. Ferbasová se sice zhostila role nedospělé a nevyspělé sestřičky, ale svým vlastním způsobem, který se deo tohoto dramatu vůbec nehodil. Gustav Hilmar byl takový nijaký, Eva Vrchlická v této roli naprosto nevhodná, přehrávala tak, jak bylo tehdy zvykem v divadle, snad jen Pfeifferovi jeho role seděla. Herbert Lom jako doktorův synek byl zajímavým zpestřením vzhledem k jeho filmové budoucnosti, ale tady hrál ještě taky hodně nevyspěle. Jinak to bylo drama plné omylů, ještě že Raoul Schránil to nakonec zachránil a Ferbasová se vrátila k doktůrkovi... Přesto to nebyla nuda, takže s bídou dvě hvězdičky. (06.11.2019)

Žena pod křížem je zvláštní kominace dramatu a frašky. K vážnému tématu mistrovsky zpracovanému v díle Johna Knitla Therese Etienne se zde přidává komediální herectví Věry Ferbasové, které by mělo napětí odlehčit, nikoliv však zlehčit. Divák ale nedostane ani plnohodnotnou komedii ani napínavé drama. Příběh pak snad sklouzává ke zmiňované červené knihovně, což je velká škoda. (26.07.2019)

Vývoj postav a jejich nahodilé charakterové lámání se nedávají smysl a dokola omílané téma vdavků a naivní zamilovanosti nic nového nenese, ale ty perly, co tady zase padají... „Prosím tě, Petříčku, odpusť mi to, já jsem takové ubohé lidské telátko. Já už to víckrát neudělám.“ Ferbasová, "žena démon, ďábel, bestie a upír", je slunce prvorepublikových braků prorostlých dekadentními incesty a dvojsmysly. „Petříčku, prosím tě, našupej mi. Namel mi, namel mi, co se do mě vejde!“ - Fenomenální! (05.11.2015)

Nezvládlý pokus o zesměšnění hodně pokleslého melodramatu, v níž Věře Ferbasové (i když z jejích úst vyslovované - Jsem žena upír, jsem žena démon... zní vtipně a mile) její masochistická přání nikdo nesplní (její touha dostat na zadek je opravdu nahlas vyslovováno neuvěřitelně často). Za určité pozitivum považuji obsazení Evy Vrchlické v roli ziskuchtivé matky (kupodivu Slavínský nevyužil ku prospěchu věci svou oblíbenou Nedošínkou) nezaměstnaného sazeče, role ji padla a škoda, že ji český film téměř neznal. P. S. Pozorný divák si jistě všiml, jak Věra Ferbasová se pere se svým nevlastní synem oblečena do krátkých kalhot a poté utíká po schodech v dlouhých. (13.12.2010)

Červená knihovna naruby. Náhoda? Omyl? Bůhví, jak a proč se Slavínský dopustil této pozoruhodné seance, otázkou zůstává, zda diváci v kině tehdy vrhali nenávistné pohledy na filmové plátno v domnění, že tvůrci zradili veškeré kánony románové literatury. Předmětem překvapivého scénáristického vybočení je odmítnutí mladé dívky, budoucí dědičky průmyslového impéria, stát se ptáčetem ve zlaté kleci: hrdinka volí jinou cestu ke štěstí, jakýsi riskantní experiment s příslušníkem protilehlé společenské kasty, obhroublým sazečem bez citu. Přestože obě linie nakonec podlehnou poněkud banálnímu vyvrcholení, jež má na svědomí rafinovaná osnovatelka lidských příběhů Maryna Radoměrská, jakási předchůdkyně Danielle Steel, nelze filmu upřít jistý ironický nadhled i cit pro vystižení nuancí v mileneckých a manželských vztazích. Vedle Heleny Bušové, Věry Ferbasové či Raoula Schránila nelze neupozornit na zjevení teprve dvacetiletého Herberta Loma, budoucího komisaře Dreyfuse ze série filmů o Růžovém panterovi. Zda si tehdy autoři tohoto drásavého neklidu v čele s dravcem Slavínským skromně a nenápadně vystřelili sami ze sebe, je skutečně asi už jen ve hvězdách. Život je plný poťouchlostí. (20.06.2009)