Seabiscuit - Dupot koní

Úvodních čtyřicet minut (do chvíle kdy se poprvé objevuje Seabiscuit) je zcela zbytečných a zdlouhavých. Je krásné, že nám chce režisér předvést motivace jak postav, tak celkový pohled na tehdejší dobu a co pro ní příběh Seabiscuita a Pollarda znamenal. Bohužel dělá to způsobem, který je tak trapně popisný a i věci zřejmé vám vypravěč desetkrát zopakuje s patosem o nezdolných lidech a síle doby a pokroku. Působí to jako když máte skvělou scénu, ze které vše pochopíte, ale najednou se pustí komentář, který vám to vysvětlí. Ze začátku to ani moc nevadí, když je to však v každé druhé scéně, tak to kazí celý film. (06.03.2005)

Tak jsem v poslední době shodou okolností viděl 3 filmy o dostihových koních. Phar Lap, Secretariat a Seabiscuit. A musím říct, že právě Seabiscuit je z nich suveréně nejlepší. Všechny tři snímky popisují osudy skutečných koní a lidí kolem nich a všechny pravděpodobně natočili milovníci těchto zvířat, ale jediný Gary Ross si touto tématikou poradil bez výhrad. Dokázal natočit poutavě nejen osudy jednotlivých postav, ale i scény z dostihů a tak není délka filmu vůbec ku škodě. Dávám plný počet, protože v rámci subžánru se jedná o tu nejlepší záležitost. (19.04.2011)

Než začnu psát různá ale, tak -- hodně se mi ta slepenina líbila. A teď ta "ale", proč jen *** .... film je odshora nahoru :-))) plný klišé. Režisér (možná už scénárista?) se jej snažil pojmout jako skoro až dokument, používá přesná data, místa, jména reálných osob -- a když si pak najdete něco v hodně rozsáhlých materiálech třeba na wikipedii, zjistíte, jak moc překroucená ona historie byla. Na druhou stranu je příběh pojatý jako nepravděpodobná pohádka, tyhle dvě linky na sebe narážejí. Tři hlavní postavy jsou úplně archetypální: Americký milionář (když jsem dorazil, měl jsem 21 centů v kapse) je logicky úspěšný, protože je na prachy, ale v podání Bridgese je to lidumil skoro jako Matka Tereza. Trenér je poctivý rovný chlap, co vždycky mluví pravdu a je takový naivisticky přírodní typ, no současní ekoblouznivci určitě zamáčknou nejednu slzu. A samozřejmě, proti logice života, s tím uspěje i v nepřející době. A prosťáček žokej, loser od mládí do smrti, dělá jednu botu za druhou, a milionář mu všechno toleruje... pomalu jsem čekal, kdy ho adoptuje. U koníka taky ukazujou jen úspěchy, a že to třeba nebylo "když nastoupil, tak vyhrál", vědí jen pamětníci. A pak když se dozvíte, co se stalo doopravdy... .NO NICMÉNĚ jak jsem předeslal, líbilo se mi. :-) (25.07.2007)

Čím se tenhle film liší oproti přehršli jiných snímků o dostihových koních? No... vlastně ničím. Možná je trošku citlivější, poetičtější, jinak jedno klišé za druhým. Jakkoliv připouštím, že je to vcelku hezky a citlivě natočeno, nevidím v tomto příjemném snímku žádnou zvláštní výjimečnost. Maximálně 70%. (13.01.2009)

"Lodní suchar" se mi opravdu netrefil do vkusu. Ale i kdybych byl hodně naladěn, tak na víc jak 3 * by to nebylo. Je to jeden z těch filmů u nichž máte pocit, že jsou vyrobeny v nějakém generátoru. Generátoru situací, herců, scénáře a zejména hudby. No byl tam jednou Moby nebo co to bylo, ale jinak klasický motivy ke klasickým situacím, které jste už slyšeli (a viděli) milionkrát. Další kapitolou je kamera, nerozumím tomu technicky, ale je to ten typ, kdy je vše nasnímáno tak, že máte pocit, že jste si dali PCP. Vše je takové narůžovělé, teplé barvy, oblé hrany. Naprostá ztráta jakékoliv autentičnosti a syrovosti. Hrdinu opouští rodiče či mu kůň valchuje nohu a vy máte pocit, že se tomu tak dějě v domečku pro panenky. Ne fakt né. (26.01.2008)