Křižovatky

Tak jako rádi čteme pohádky o krásné Vasilise nebo o Nebojsovi, tak rádi posloucháme pohádky o hudbě, a především o blues. O tom, jak se Leadbelly vyzpíval z vězení, jak Blind Lemona Jeffersona přikryl sníh nebo o křižovatce Roberta Johnsona; velice dojemná je i pohádka o posledních chvílích Bessie Smithové nebo o dvou Williamsech. Pohádka Waltera Hilla má tu vadu, že je příliš vykonstruovaná a příliš se snaží poučovat. Vracíme se do Delty, a koho tam najdeme? Stevea Vaie! Oproti projektu znalce a milovníka blues Martina Scorseseho "Blues" (všech 7 filmů je výborných) jsme zde o třídu níž.... Pozn.: Po shlédnutí jsem ještě dostal chuť na kousek reality, a tak jsem si pustil koncert z Mayallových sedmdesátin. (27.11.2015)

Hudba, a především sami živí muzikanti jsou nedílným, leč často jen upozaděným prvkem mnoha Hillových filmů. Tentokrát však hrají hlavní part (doslova) a z tohohle úhlu předpokládám, že Crossroads musí být Hillova srdcovka, kterou si natočil především pro vlastní potěchu. K tomu přidal ještě něco ze svého filmařského umu a stvořil těžko zařaditelné, multižánrové dílo, které spojuje klasické téma žák-učitel (všelijací ti karate-tigerové a karate-kidi, avšak tentokrát s kytarou a s tím, že guru neučí nové věci, ale musí probudit to, co už tam dávno je + R. Macchio v hlavní roli), ještě klasičtější, avšak zajímavě pojaté faustovské téma (černej blůzovej ďábel!), a celé to rámuje road movie. Samozřejmě nechybí ani závěrečný (a proklatě dobrý) souboj, typický do různé míry pro všechny tři jmenované žánry. Crossroads možná občas trochu zadrhávají, ale co, jsou minimálně krásnou ilustrací Hillovy lásky k hudbě, která zaručeně zapůsobí i na diváka. Slabší čtyři. (29.04.2013)

Walter Hill je docela hustej týpek Hollywoodu nebojí se jít do žádnýho žánru a to uznávám. Na tenhle film musíš mít toulavou duši a pak vnímat spousty pravdy o hudbě. Navíc kdo má rád hudbu, myslím skutečnou, ne ty dnešní pitomce co si myslí, že je hudba je, když se slíknou do spodního prádla a hopsaj, tak tu při té závěrečné kytarovce poškočí srdce radostí a to už nemluvím o posledním záběru do kterýho běží závěrečné titulky. (03.08.2018)

Jasně, stará dobrá legenda o Robertu Johnsonovi a jeho křižovatková smlouva s ďáblem...Je tisíckrát prověřenou pravdou, že pokud chce člověk dělat muziku, která má duši, musí mít něco odžito, pouhý talent a píle nestačí. A v blues to platí dvojnásob, vždyť tato muzika se zrodila z utrpení a starostí lidí, kteří svou bolest potřebovali ze sebe dostat, než je zcela pohltí. A to všechno se starý Will Brown při putování prašnými cestami Missisipi snaží předat mladíkovi Euenemu ( který má sice jako kytarista velké nadání a správné nadšení pro věc, ale pramalé životní zkušenosti ) a jen tak mimochodem si ještě k tomu zařídit v cíli jednu maličkost, protože už stárne a díky jedné smlouvě , kterou uzavřel v mladické nerozvážnosti už za sebou v patách slyší dech pekelných psů. I když je pravda, že jsem z filmu cítila velikou lásku k muzice, příběh samotný mi zas tak vyjímečný nepřišel a já chtěla dát za čtyři. Nakonec, ale mé rozhodnutí zvrátila ta úžasná závěrečná kytarová exhibice, to bylo vážně něco co bych doporučila nejen milovníkům blues, ale rockové hudby obecně. (19.03.2013)

Protože mám rád blues a také hraji na kytaru, tak jsem mohl porovnat své "skills" a dnešní dobu. Do filmu jsem se perfektně vžil a nasál jsem tu skvělou bezstarostnou bluesovou atmosféru, kterou bych rád zažil znova. Ale jestli nemáte radí blues nebo rock ´n ´roll a hnusí se vám hudební nástroje tak je to ztráta času. (18.08.2012)