Žiara

Strhující film s geniálním Geoffrey Rushem. Na tenhle film jsem čekal dlouho a vyplatilo se mi to. Chce to mít opravdu čas a chuť ho vidět. Od svého natočení v 90. letech neztratil nic ze své síly vyprávět příběh fenomenálního klavíristy Davida Helfgota (*1947, žijící) a jeho komplikovaného vztahu s otcem a vůbec, světem nás, ehm… normálních. Dávám 100%. Na hodnocení se výrazně podílejí výkony Noaha Taylora, hrajícího Helfgota jako dospívajícího teenagera v první polovině filmu, Armina Mueller-Stahla jako jeho otce a konečně fantastická kamera a zvuk. Na scény z koncertu mladého Helfgota nezapomenete. ** P.S. Zkoukněte jen v původním zvuku, blábolivé švitoření pomateného Helfgota/Geoffreyho patří velmi výrazně k celé roli a dost výrazně mu pomohlo získat za roli Oscara. Tak se o to nepřipravte. (14.05.2018)

Výborný Geoffrey Rush, jehož koktavý přednes s konstatně zavřenýma očima mě úplně smetl. Je to film o pomatení a Geofrrey opravdu většinu filmu je pomatený až na půdu. Párkrát to i slušně dojímá. Sehnala jsem si to ale hlavně kvůli hudbě. Rachmaninov je můj nejoblíbenější skladatel, takže jsem si užila jak skvěle podaný obtížný třetí klavírní koncert, tak spoustu jiných ukázek jeho (i jiné) hudby. Krásný film, doporučuji všem milovníkům klasiky. (07.12.2010)

Ok tak výkon Geoffreyho Rusha je ozaj oscarový, tak bola proste napísaná rola. Ale film je brutálne nudná dráma, kde za zvuku piana čakáte na koniec. Zabudnuteľný životopis, kde porovnanie s Čistou dušou je celkom na mieste, ale je to ako nebe a dudy. Čistá duša so spádom, rýchla a dojímavá a Žiara statická a umelo tlačiaca na city. (22.11.2017)

Rozhodně nadprůměrná, sugestivní biografie, vypovídající příběh génia, spadajícího do náruče bláznovství pod živnou půdou otcova despotismu. Film "udělal" Geoffrey Rush - jeden z nejlepších hereckých výkonů, co jsem kdy shlédl. Snímek, který, nejspíš jednou pro vždy, vynesl Rushe na absolutní piedestal mých top. A hudba. Mozart, Liszt a pochopitelně především Rachmaninoff v tomto filmu zasáhli i mě... 4 ****. (25.03.2017)

pocitový výkon...mno áno, poďme sa v tom s husou kožou a depkou pitvať. ALE! ako hudobník to vidím cez profesiu pošuka pianistu ako poriadny nezmysel. Pokiaľ by bol malý chlapec a neskôr mladý muž naozaj tak silno otriasaný a nevyrovnaný, s psychickým strácaním, nedokázal by fungovať a bez vlastnej motivácie zvládať veeeľmi zdĺhavé a poctivé samotné štúdium klavíra. Bez výnimky, v tom kolobehu si musí každý sám veriť, žiadny profesor v žiadnych dobách nie je taký blázon, aby študenta dostrhával k výkonu a nechal ho topiť sa na pódiu vo vlastnom pote. Súčasná história sa o žiadnom takom šialencovi nezmieňuje. Tak pre hudobných amatérov (99% ľudí) je to úúúááá úúúch, to je ale parádna téma. Ale Či už by to bolo v dobe Mozarta (ktorý mal fotra podesa), alebo v dobe nanotechnológií, verte, že samovznietením bez poctivej práce nikdy žiadny génius nevznikol. Už ten obraz chlapca, ktorý záhadne vedel *3 Rachmaninova ako desaťročný bez výuky....ehmmm, skúsili by ste dať 8 ročnému chlapcovi zostrojiť boening,lebo pekne kreslí? ale však tomu verte ak chcete. obrazy otcov a matiek, dokopávajúcich potomstvo k takým výkonom, o akých sami snívali, to už je síce hnusne, prehnane, ale pocitovo zhruba vykreslené. Len v reále by nikdy ďaleko nezašli. Svoje o tom vie dnes svetový huslista nr1 Edvin Marton a jeho otec. . hviezdy dávam Noahovi , ktorý si ako dieťa nazoaj na tom klavíri zahral. Ostatní herci nemali o klavíri tucha a mali dablérov (02.10.2014)