Loutky

Už úvod s japonskou obdobou loutkového divadla dává tušit, že tento film Takeshiho Kitana bude mimořádný. A pak přijde průchod provazem k sobě připoutaných hrdinů rozkvetlým sakurovým hájem.. Po začátku to vypadalo, že budu sledovat skvostné melodrama nenaplněné lásky Matsumota a Sawako, ale film se ještě rozvětvil do dalších dvou neméně skvostných příběhových linií. Hodně smutné, přitom tak krásné.. Film má takovou zvláštní, avšak vtahující, náladu a atmosféru. Ta překrásná hudba, ty nádherné obrazové kompozice.. Paráda! Ne každému sedne příliš pozvolné tempo filmu. Mně sedlo znamenitě. Kitanův úžasný snímek mě doslova uchvátil! (07.09.2005)

Takeshi Kitano natočil hlavně po vizuální stránce krásný film, ve velmi pozvolném tempu, který tvoří tři povídky, každá z nich velmi smutná a každá popisuje jiným způsobem nešťastnou lásku.I když jsou příběhy samostatné, několikrát se ve filmu prolínají a pokud je člověk jen trochu pozorný, nemá vůbec problém se ve snímku orientovat. Konec mě sice malinko zklamal, ale i tak horší 4 hvězdy. (23.07.2014)

Buď jsem to pořádně nepochopila, nebo to bylo až moc pomalé, uťapkané, nic neříkající, přesto s překrásnými obrazy přírody. Nebo možná jen dnes nedokážu přeladit na lyričnou temnou stránku svou. Některé záběry vás přímo uchvání, některé scény ve vás dokáží vyvolat úsměv, jiné ve vás zanechají prázdno, možná i beznaděj. Co mi opravdu docela zkazilo "výhled", bylo u druhého příběhu, když už jako pořádný jakuzák přišel do parku a tam uslyšel si povídat ty dva mladíky. *Spoiler* To, že ona tam chodí každou sobotu, se dá přežít, dá se tomu ještě jakž takž uvěřit, ale to, že si právě v tu chvíli o ní povídají dva mladíci, a děda opodál to uslyší a tím je mu jasné, kdo ta dáma s dvěma obědy je, je pro mě prostě naprosté a neodpustitelné vytvržení. Nechápu, co mne na tom tolik rozezlelo, ale stalo se. *konec spoileru* Sthrnutí: tragédie, která ve mně slzy nevyvolala, natož soucit, přesto mne uchvátila nádhernými obrazy. Možná že nádherné obrazy na 109 minut nejsou dostačující. Ale to ať posoudí někdo jiný, já dávám lepší 3*. (30.01.2010)

96% - Když jsem si tento film dal poprvé, byl to 113 minut slz, a zároveň 113 minut údivu nad krásami světa. Věděl jsem sice, že Kitano umí být niterný a lyrický (téměř v každém jeho filmu se objeví motiv vyrovnávání se s neštěstím), ale že tím tak přesvědčivě vyplní celý celovečerní film, to mě velmi překvapil. Nebudu tento film podrobně rozebírat, na to je příliš krásný. Doporučím ho jen všem, kdo ho ještě neviděli. (03.10.2005)

Příběhů o lásce je ve filmu velká spousta, ale málokteré jsou tak tragické jako tři příběhy v Kitanových Loutkách. Film začíná scénou loutkového divadla bunraku, které předznamenává úplně odlišnou formu, než jakou Takeši Kitano obvykle točí svoje filmy, dokonce je to oproti zbytku jeho filmů úplně skoro nekitanovský stand alone. Loutková předehra se změní ve tři oddělené, ale přitom vzájemně důkladně provázané příběhy o lásce přetrvávající a zároveň hrozně tragicky smutné. První částí je příběh mladého Macumota, který se pod tlakem rodičů rozhodl vzít si dceru svého šéfa a mít tak zajištěný kariérní postup na úkor své původní snoubenky Sawako, která se po této události neúspěšně pokusí o sebevraždu, což na ní zanechá vážné psychické následky a Macumoto po zjištění co se stalo okamžitě odjede za Sawako a rozhodne se být s ní za každou cenu, i když jí nemůže pomoct. Tato dvojice se pak stává tak trochu "průvodci" i v příbězích jakuzáckého šéfa Hira, který se podobně jako Macumoto rozhodl pro kariéru na úkor své přítelkyně a na stáří vzpomíná na svůj předchozí život a snaží se odčinit svoje chyby. A posledním tragickým hrdinou je silniční dělník Nukui beznadějně zamilovaný do mladé popové hvězdičky Haruny, která je pro něho příliš nedosažitelná, ale jako všichni aktéři těchto příběhů i on dostane svou šanci za určitou cenu. Loutky mezi ostatními Kitanovými filmy vynikají především tím, že do popředí staví pouze náznakové emoce a vztahy mezi postavami a úplně vytěsňují prvky přítomné ve zbytku jeho tvorby. Velmi důsledně se vyhýbá veškerému násilí a úplně odstraňuje jakýkoli humor a taky je skoro bez epizodních scének, které když už v tomto filmu jsou, tak nejsou ani trošku humorné. Hlavní důraz je tu na melancholii a velmi extrémní podoby silné lásky vrcholící až k divadelně tragickým vyzněním jednotlivých příběhů, zvláště toho o Macumotovi a Sawako. Přes takhle zvláštní podoby lásky se odráží podobenství o trochu reálnějších mezilidských vztazích a působí to velmi melancholicky a silně dojemně. Tomu pomáhá jemná barevnost scén, která sice je velmi různorodá, protože se scény odehrávají v různých prostředích a hlavní část děje je na podzim s barevným listím, ale zároveň nijak nepřehlušuje pohled na samotné postavy, takže jsou scény a pozornost diváka zaměřené především na dvojice ústředních postav a i ve velkých otevřených prostranstvích je to takto velmi intimní. K tomu ještě nějaká ta melancholická hudba, melancholické postavy v melancholických příbězích a k tomu ještě kopa další melancholie navrch. Loutky jsou taková jímavá smutná pecka, která to z diváka neždímá, ale nakonec mu to napálí přímo do obličeje v trochu extrémnějším stylu, než by člověk o filmu o lásce čekal. Je to prostě jeden z nejkrásnějších a nejsmutnějších filmů o lásce jaké existují a Takeši Kitano tu vytvořil jeden ze svých nejlepších filmů (a tohle píšem asi u většiny kitanových filmů no :)), ikdyž trošku nekitanovským způsobem. :) (21.12.2010)