Krátky film o zabíjaní

Lewwin tu v komentáři zmiňuje "Dva muže ve městě" a tohle srovnání asi napadne nejednoho diváka. Na rozdíl od francouzského filmu si ale Kieslowski zachovává k postavám mnohem větší odstup a ani vraha ani jeho oběť nevykresluje v právě lichotivých barvách (naopak, taxikář je tu představen jako nesympatický, zlomyslný chlapík). Zatímco "Dva muži ve městě" jsou záznamem tragického osudu v jádru slušného člověka, který je k vraždě doslova dohnán, "Krátký film..." odsuzuje zabíjení jako takové. Jinými slovy - první snímek protestuje především proti trestu smrti a jeho neadekvátnímu užívání, polský film kritizuje vraždu v obecnější rovině - ať už ji páchá jedinec nebo společnost. Co se problematiky absolutního trestu týče, je Kieslowského snímek spolu s dramatem "Mrtvý muž přichází" a výše zmiňovaným filmem José Giovanniho patrně nejsilnější uměleckou výpovědí na toto téma jakou jsem kdy viděl. (11.09.2007)

Moje první setkání s Kieslowskim mě velmi překvapilo. Krátký film o zabíjení je precizně vystavěným filmem. V době expozice, tedy seznamování se s postavami předvádí brilantní ukázku paralelní montáže a rychlých přechodů mezi třemi synchronními liniemi. Naprosto neuvěřitelné jsou i vnitřní kompozice záběrů a to jak rozvržením prostoru, tak i času (vzpomeňme na scénu, kdy Jacek vytahuje z auta tělo a jeho silueta mizí s pomalým zavíráním dveří vozu). Přechod mezi vnějšími (objektivními) a vnitřními (intersubjektivními) záběry je veskrze nenápadný, ale dokonale vystoustružený - např. při pozorování dění za sebou Jacek nahlíží skrze mezeru mezi paží a hrudníkem a jeho tělo se stává nápaditým rámem sledované situace. Vynikající použití barevných filtrů a perfektně sedící hudby podtrhuje osudovost obyčejných okamžiků, které vedou k hořkému konci. Jakkoli mě mrzí, že režisér neprozradil o motivacích hlavního hrdiny o kousek víc, musí se mu nechat, že volné interpretační pole, které divákovi nastavuje, je ideálním prostředkem k tomu, aby ho podnítil k přemýšlení i dlouho po skončení filmu. (01.10.2010)

Po Kubrickově Mechanickém pomeranči asi druhý nejlepší snímek o násilí, co jsem viděl. Takhle nějak si představuju opravdu hluboký film - můžete o něm debatovat třeba měsíc a stejně neřeknete úplně všechno. Já blbec jsem si ho pustil v noci a pak jsem nemohl spát, musel jsem o tom pořád přemýšlet. Jak už tu někteří komentátoři poznamenali, nejlepší na tom je, že Kieslowski vám nenutí žádný svůj názor. Neříká kdo je zlý a kdo je dobrý, kdo má pravdu a kdo se mýlí; to si musí ujasnit divák sám. Proto mám radši nezávislou kinematografii než všeobecně uznávané trháky typu Forrest Gump nebo Zelená míle, kde vám tvůrci jasně nalinkují, komu máte držet palce a koho máte nesnášet. (24.03.2008)

Kdysi nám kus tohoto filmu pustila učitelka na střední škole při hodině Občanské výchovy. Netušila o co jde a po scéně vraždy film vypnula, protože očekávala, že půjde o snímek s tématikou práva. Nemýlila se, což můžu dosvědčit, když jsem toto drama viděl dnes celé. Ovšem rozhodně nejde o film pro široké masy. Krátký film o zabíjení je jak již název napovídá, přímočarý, nepříjemný krimi o člověku, který chce zapůsobit na svou dívku novým autem, a tak se rozhodne spáchat vraždu. V polovině se pak snímek střihem přesune o několik měsíců kupředu, abychom rovnou bez otálení byli svědky trestu. Krysztof Kieślowski má cit pro drama a budování atmosféry. Tomu skvěle pomáhá i kamera Slawomira Idziaka a špinavé kulisy neudržovaného komunistického města. Dokonce i herci vypadají zmořeně, odpudivě, a přesto své úlohy zvládají výborně. Rozhodně kvalitní evropský film, který ale ocení jen artovější jedinci či skuteční milovníci světové kinematografie a hlavně dramatického žánru bez akce ale s důrazem na naturalismus. 80% (18.04.2020)

Komentáře hodnotící tento film mluví o vášnivém odporu autorů filmu proti trestu smrti. V této souvislosti se mi vybavují jiné filmy, příběhy justičních i vysloveně teroristických vražd (SACCO A VANZETTI, ZAVRAŽDĚNÍ TROCKÉHO, KATYŇ) i velkosérie vražd v nejrůznějších gangsterských i jiných akčních filmech, které vnímáme jako setrvačnou průvodní kulisu děje podobně jako neméně krvavé rvačky, které končí "pouze" většími či menšími zraněními. Jedno je jisté: ztotožňovat akt spravedlnosti - byť v komunistickém režimu - se sprostou úkladnou vraždou, taxikáře s traktoristou, připodobňovat srovnatelné k nesrovnatelnému je nepřípustné. Tím spíš, že člověk, navlečený nezávisle na své vůli do vojenské uniformy, vlastně přísahá věrnost zemi i za cenu ztráty vlastního života, jejímž jediným možným vykoupením jsou nezbytně nutné smrti a trvalá zmrzačení jiných lidských jedinců navlečených do odlišných stejnokrojů. Hranice každého pacifismu a humanismu začínají a končí tam, kde nastupuje neúcta k lidskému životu. Syrovost a hrůznost takových aktů je ve filmu popsána s krutou názorností a s využitím všech tehdy dostupných možností filmové techniky. Ponurost obrazu, zoufalost výkřiků - režisér evidentně splývá s postavou obhájce - dokazují celou tíhu spojenou s tak strašlivou prací. Kdybychom hledali paralelu, našli bychom ji v lékařských operačních sálech, v lidských tělech, která jsou materiálními bojišti ducha se smrtí. A v eutanazii, která je v mezních případech současně, není-li prokazatelně zneužita, i vraždou, i milosrdným vykoupením z milující ruky. Přechody a hranice tu jsou velmi povlovné, avšak nezbytné. Jinak hrozí jiné nebezpečí: nebezpečí bezzudného řádění samozvaných katů, neschopných zvládnout své vnitřní stresy a pnutí jinak než postihováním a následným nedobrovolným vnucovaným obětováním životů cizích lidí, jejichž alternativní právo na vlastní plnohodnotný život je v každém případě stejné. I tak lze vykládat "dekalogový" Kieslowského pohled do posledních věcí lidského života. (23.12.2008)