Krátky film o zabíjaní

Po Kubrickově Mechanickém pomeranči asi druhý nejlepší snímek o násilí, co jsem viděl. Takhle nějak si představuju opravdu hluboký film - můžete o něm debatovat třeba měsíc a stejně neřeknete úplně všechno. Já blbec jsem si ho pustil v noci a pak jsem nemohl spát, musel jsem o tom pořád přemýšlet. Jak už tu někteří komentátoři poznamenali, nejlepší na tom je, že Kieslowski vám nenutí žádný svůj názor. Neříká kdo je zlý a kdo je dobrý, kdo má pravdu a kdo se mýlí; to si musí ujasnit divák sám. Proto mám radši nezávislou kinematografii než všeobecně uznávané trháky typu Forrest Gump nebo Zelená míle, kde vám tvůrci jasně nalinkují, komu máte držet palce a koho máte nesnášet. (24.03.2008)

Nijaké prihrievanie si polievočky, ale vážené spodobovanie ala Dostojevsky ("Zločin a trest") rozkrojené na dva rovnako mraziace kusy. Prvý, takzvaný "Introduce and murder" v ktorom sa na ohavných, zašlých a začmudených uliciach socialistického Poľska ukazuje trojica (zatiaľ navzájom nepoznaných) aktérov (labilný dvadsaťročný mladík, ambiciózny advokát a čudácky taxikár). Úvodné oboznámenie ústi k hrozivému prelnutiu ciest vraha a obete, kde sekeru nahradzuje kameň. Druhý, súmerne s prológom bezchrbtový úsek laicky nazývam "judgment." Ten má takisto surovú až kremačnú podobu (šibenica, telové tekutiny), lenže sa nepácha, ale trestá. Alebo oboje? Dilema, ktorá aj napriek svojej nejednoznačnosti je zakotvená v Ústave nejedného územného celku. Praví sa, "od doby Kaina žiadny trest nenapravil a neodstrašil svet pred páchaním trestných činov." S tým sympatizujem, avšak aké rozpätie majú medze únosnosti pardónov pre narušených alebo chladnokrvných zabijakov? Bojím sa toho, že všetkým tým, ktorým automatické vetovanie "kresla" pripadá správne, uniká význam povážlivých slov "účelne odňať právo žiť." Pojem hodný úvodzoviek a dlhých debát, ktoré žiaľ vedie len málokto. Krzysztof Kieslowski na chúlostivú tému neodpovedá, práve naopak sa opytuje, stavia mramorový monument stojaci v mene práva/nepráva, bez finančného zázemia, bez slobody a bez akejkoľvek pomoci módnych relativít. (27.04.2010)

Moj prvy Kieslowski, a hned ma to nudilo xmrti. Zabery na osarpanu varsavu boli nudne, fadne, a dejova linia o premyslenej chladnej vrazde a rovnako premyslenej chladnej poprave vo mne nezanechala ziadnu vyraznejsiu stopu. Aspon ze to ma len 84 minut. Som rad, ze Polska Kinematografia je pravom podcenovana a pravom je na okraji europskeho a svetoveho diania. A dufam, ze tam dlho aj ostane a ze sa nic nezmeni. 20 % (12.11.2013)

Moje první setkání s Kieslowskim mě velmi překvapilo. Krátký film o zabíjení je precizně vystavěným filmem. V době expozice, tedy seznamování se s postavami předvádí brilantní ukázku paralelní montáže a rychlých přechodů mezi třemi synchronními liniemi. Naprosto neuvěřitelné jsou i vnitřní kompozice záběrů a to jak rozvržením prostoru, tak i času (vzpomeňme na scénu, kdy Jacek vytahuje z auta tělo a jeho silueta mizí s pomalým zavíráním dveří vozu). Přechod mezi vnějšími (objektivními) a vnitřními (intersubjektivními) záběry je veskrze nenápadný, ale dokonale vystoustružený - např. při pozorování dění za sebou Jacek nahlíží skrze mezeru mezi paží a hrudníkem a jeho tělo se stává nápaditým rámem sledované situace. Vynikající použití barevných filtrů a perfektně sedící hudby podtrhuje osudovost obyčejných okamžiků, které vedou k hořkému konci. Jakkoli mě mrzí, že režisér neprozradil o motivacích hlavního hrdiny o kousek víc, musí se mu nechat, že volné interpretační pole, které divákovi nastavuje, je ideálním prostředkem k tomu, aby ho podnítil k přemýšlení i dlouho po skončení filmu. (01.10.2010)

Komentáře hodnotící tento film mluví o vášnivém odporu autorů filmu proti trestu smrti. V této souvislosti se mi vybavují jiné filmy, příběhy justičních i vysloveně teroristických vražd (SACCO A VANZETTI, ZAVRAŽDĚNÍ TROCKÉHO, KATYŇ) i velkosérie vražd v nejrůznějších gangsterských i jiných akčních filmech, které vnímáme jako setrvačnou průvodní kulisu děje podobně jako neméně krvavé rvačky, které končí "pouze" většími či menšími zraněními. Jedno je jisté: ztotožňovat akt spravedlnosti - byť v komunistickém režimu - se sprostou úkladnou vraždou, taxikáře s traktoristou, připodobňovat srovnatelné k nesrovnatelnému je nepřípustné. Tím spíš, že člověk, navlečený nezávisle na své vůli do vojenské uniformy, vlastně přísahá věrnost zemi i za cenu ztráty vlastního života, jejímž jediným možným vykoupením jsou nezbytně nutné smrti a trvalá zmrzačení jiných lidských jedinců navlečených do odlišných stejnokrojů. Hranice každého pacifismu a humanismu začínají a končí tam, kde nastupuje neúcta k lidskému životu. Syrovost a hrůznost takových aktů je ve filmu popsána s krutou názorností a s využitím všech tehdy dostupných možností filmové techniky. Ponurost obrazu, zoufalost výkřiků - režisér evidentně splývá s postavou obhájce - dokazují celou tíhu spojenou s tak strašlivou prací. Kdybychom hledali paralelu, našli bychom ji v lékařských operačních sálech, v lidských tělech, která jsou materiálními bojišti ducha se smrtí. A v eutanazii, která je v mezních případech současně, není-li prokazatelně zneužita, i vraždou, i milosrdným vykoupením z milující ruky. Přechody a hranice tu jsou velmi povlovné, avšak nezbytné. Jinak hrozí jiné nebezpečí: nebezpečí bezzudného řádění samozvaných katů, neschopných zvládnout své vnitřní stresy a pnutí jinak než postihováním a následným nedobrovolným vnucovaným obětováním životů cizích lidí, jejichž alternativní právo na vlastní plnohodnotný život je v každém případě stejné. I tak lze vykládat "dekalogový" Kieslowského pohled do posledních věcí lidského života. (23.12.2008)