21 gramov

Skvostná ukázka postmoderní filmové narace – Iñárritu rozbíjí chronologii příběhu na malé kousíčky a z těchto kousíčků skládá své vyprávění. Nevypráví v tradičním smyslu proto, aby sdělil příběh, ale proto, aby ho v duchu postmoderní narace donutil diváka spoluvytvářet, být jakýmsi druhým autorským hlasem. Narozdíl od Andersonovy "Magnólie" ale zachází v dekonstrukci příběhu ještě dál – ignoruje i pravidla konvenčního časoprostoru a servíruje divákovi změt dějů, které nejsou ukotveny jednotou času a místa. Výsledkem je strhující vypravěčská forma, která vnímavému divákovi znemožňuje odtrhnout od příběhu oči, stanout mimo děj. Prožitek z filmu je umocněn způsobem nasnímání – ruční kamera se po trierovsku vyžívá v neurotickém třasu a nevypočitatelném pohybu. K tomu všemu přistupuje výtečná práce se zvukovou stopou, ve které se v klíčových momentech krom přirozených zvuků objevují monotónní zvukové plochy, ještě zesilující citový prožitek. Alejandro González Iñárritu je skutečným mistrem moderní dramatické formy, byť z mého subjektivnímu pohledu jeho formální brilanci chybí bezprostřednost prožitku a intimita, jaká je charakteristická například pro díla Larse Von Triera. Něco ještě více absorbujícího. Subjektivní zážitek. Na vině je možná i fakt, že jsem měl po celý film pocit, že jsem zbytečně o krok napřed v odhalování zápletky... Jinak – absolutorium za herecké výkony (věru nevím, komu se klanět dříve, ale asi přeci jen vítězí strhující viník Benicio Del Toro), za scénář, námět i nenápadnou hudbu. "21 gramů" patří k nejlepším filmům o vině, trestu, odpuštění, soucitu... jaké jsou dnes k vidění... Rozhodně patří do mého TOP 3 za rok 2003 hnedle vedle Burtonovy "Velké ryby" a "Ztraceno v překladu" od Sofie Coppolové. (28.03.2004)

Bolestivá Rubikova kostka, jejíž kousky poletují plátnem na přeskáčku a každý dílek, který zapadl na své místo, rve maso až do krve. Časová diskontinuita dala silnému příběhu zvláštní netrpělivé kouzlo, protože zatímco režisér VÍ, ale nás nechává objevovat. Co je víc než příběhová hra s divákem a intenzivní herecké výkony? Nesnesitelná lehkost a tíha bytí vyjádřená v jednadvaceti gramech a v jemném filtru zachycení tisíce maličkostí, které běžným všednodenním okem nevidíme, ale pod Alejandrovou lupou jsou náhle určující. A přesto není překročena ta neviditelná hranice mezi vykonstruovaností a promyšleností. 9/10 (27.08.2007)

"Tenhle vůz mi dal Ježíš. Protože on dává a on taky bere." Jsem si poměrně jistý tím, že když zemřu, tak nebudu lehčí o 21 gramů, ale přibližně o metrák mrtvé váhy. Také vím, že můj pohled na zábavu ve filmu se výrazně liší od pohledu režiséra Iñárritua. Ten se zábavě snaží poctivě vyhnout a já musím smutně konstatovat, že v tomto snímku se mu to podařilo naprosto dokonale. Přesto jsem přesvědčen o tom, že kdybych se při převážení neexistujících 21 gramů snažil hledat objektivní kvalitu, tak ji tam najdu, ale to já zásadně nedělám. Já se chci u sledování filmu bavit. Alespoň trochu. (15.06.2016)

Život je vřeténko nití, ó, jak lehce trhá se nit, tři tisíce třista třicet tři cest vede žitím a ty jen po jedné můžeš jít. (Jaromír Nohavica) Nevěděj jsem jak začít a tak jsem použil úryvek této písně. Život je pomíjivý, jeden se narodí, druhý umře. Život je láska, jež umožní ženě, která přišla o rodinu najít novou lásku. Život je svině, který nedokáže kriminálníkovi se svědomím odpustit palympsest jeho hříchů. 21 gramů váží kolibřík, 21 gramů váží lidská duše. Alejandro González Iñárritu nám uspořádal nezapomenutelnou mozaiku o síle života a lidské duše. Na začátku jsem se ve filmu ztrácel jako v bludišti, ovšem film běžel dál a náhle mi začalo svítat. Film "21 gramů" bych přirovnal ke kubistickému portrétu. Na první pohled paskvil. Ovšem, když si střípky skládačky dáte k sobě, vznikne něco nezapomenutelného. Více takovýchto filmů! Život je jako žebřík do kurníku - krátkej a posranej. 80%. (28.08.2007)

"Keď zomrieme, naše telo stratí 21 gramov. Je to duša?" Film, ktorý sa vďaka svojej neopakovateľnej dejovej skrúšenosti, rozbitej mozaike ťažkých životných ciest a jedinečnému hereckému obsadeniu, prebojoval do mojej osobnej Top-ky. Obsadeniu, ktorému dominuje najmä Naomi Watts tak, ako som ju ešte nevidela a svojimi oprávnenými psychickými stavmi mi doslova spôsobovala husiu kožu. Nevyspytateľný osud zasahujúci do života zdanlivo vyrovnaných ľudí a boj s každodenným životom. Inárritu prostredníctvom tejto depresívnej snímky prehovoril do duše snáď každému človekovi, ktorý si myslí, že má všetky predpoklady na šťastný život a vzhliadnutím tohto filmu si len uvedomí, že mu dokázal nabúrať perfektný život a očiernil mu myseľ tak, ako aj mne. Film o beznádejne nešťastných ľuďoch, ktorých môžeme pri dôkladnejšom vnímaní stretnúť i na ulici a pomyslieť si, že ich život je ako z nejakej stupídnej americkej drámy. No pravdou zostáva, že nie je. (07.08.2008)