Potomkovia ľudí

Ze všech filmových premiér roku 2006 ve mě Potomci lidí zanechali největší dojem a protože jsem v jejich případě neváhal jít do kina, byl jsem odměněn zážitkem na velkém plátně. Je to film, který je famózním způsobem natočený, jde o majstrštyk Alfonse Cuaróna, kde je z každého záběru cítit rukopis mimořádně nadaného filmaře. S Potomky lidí mám nicméně jeden problém. Je to natočené skvěle, jenže jde o to, co je natočeno. Literární předloha P.D. Jamesové je pouhým průměrem scifistického žánru a v mé knihovně se najdou stovky románů a povídek, které by si tak precizní zfilmování zasloužily mnohem víc. Základní motiv, tedy skutečnost, že se přestaly rodit děti, je ve své podstatě nesmyslná, a lze jej vnímat pouze jako podobenství. Jenže s božím trestem ve sci-fi snímku mám trošku problém. Navíc ten svět paní spisovatelky není dvakrát funkční. Proč by se měla planeta propadnout do chaosu a pouze Velká Británie přežívat jako ostrůvek stability. Ve chvílích krize obvykle nastupují staré osvědčené diktatury, je jedno jakého ražení, a ve světě, kde převládají starší lidé, převládá i touha po stabilitě. Přesto všechno mají Potomci lidí spolehlivých 90 % celkového dojmu. Spojují tři základní předpoklady pro vznik dobrého filmu - originální příběh, silné téma a osobité zpracování. Prakticky každá scéna je zachycena s pozoruhodnou invencí a přesvědčivostí. Nejsilnější dojem si odnáší divák ze zachycení bitevních scén z masakrovaného utečeneckého tábora. Cuarón má mimořádnou schopnost vyprávět dramatický příběh a nepotřebuje k tomu zběsilý klipovitý střih nebo roztřesenou kameru jako notoričtí béčkaři. Zároveň kýčovitě nedojímá a nebo nechce jenom lacině bavit. Je to po režijní stránce alarmující a mimořádně emotivní snímek. Už dneska patří do zlatého fondu děl sci-fi. (24.01.2008)

K filmom, ktoré sa vyšplhajú za dva týždne do TOP 200 zásadne pristupujem s predsudkami a dešpektom, pretože sa mi už viackrát stalo, že ma takéto supernovy poriadne sklamali. Potomkovia ľudí sú ohromujúci v atmosfére a budovaní svojho dystopického sveta za pomoci detailov akoby mimochodom zobrazovaných na pozadí aktuálnej scény (oznámenia na monitoroch, titulky na výstrižkoch, Guernica etc.). Temer všade použitá ručná kamera a dlhé zábery dávajú svetu Potomkov maximálne realistický look, avšak práve tým navodeným pocitom realističnosti si Cuarón nevedomky pletie na seba bič. V absolútne realisticky zobrazenom prostredí mu totiž podrazí nohy scenár plný nerealistických chýb, ktoré si tu musí všimnúť i najväčší adorátor tohto dielka – prečo napríklad pri úteku z farmy kým nie je naštartovaný motor nikoho nenapadne prestreliť Theovmu autu pneumatiku, prečo po výbornej scéne „zastavte paľbu“ vojaci nechajú hrdinov bez povšimnutia odísť s jediným dieťaťom ktoré videli za posledných 18 rokov, a Theov posledný veslársky výkon s jeho „malým“ handicapom je do neba volajúca scenáristická blbosť. Príbeh je skutočne veľmi jednoduchý a postavy neprekreslené (a to si ešte scenárista dovolí odpraviť dve najzaujímavejšie postavy do polovice filmu). Potomkovia napriek tomu, že dirigovať tak dlhé masové scény bez strihu vyžaduje od režiséra temer nadľudský výkon, nie sú prevratným filmom a i keď režijne trčia z priemernosti tohto filmového roka v Hollywoode poriadne vysoko, neprinášajú prakticky nič nové. 7/10 (03.12.2006)

Technická brilantnosť a orgastická kreativita tohto filmu vo vizualite otvorí hubu filmovým fajnšmekrom a dej so silnou témou a ešte silnejšími scénami roztopí srdce dieťaťa, dospelého i babičky. A hoci sa Alfonso Cuarón s kameramanom Emmanuelom Lubezkim miestami až predvádzajú "Pozrite, čo dokážeme!", ich dielo nenecháva chladným absolútne nikoho. V preplnenom kine vynikajúci kolektívny zážitok, kedy sa ľudia chytali za hlavy, smiali a vzdychali, ako keby im samotným niekto rozbil držku autobaterkou. Myslím, že tak ako v sedemdesiatych rokoch postavili umierajúci Hollywood na nohy Steven Spielberg, George Lucas, Francis Coppola a spol., tak ho teraz, v dobe vykalkulovaných digitálnych jugurtov, posunú na iný level Cuarón, Alejandro Iñárritu, Paul Greengrass a spol. *** FILM ROKA *** (14.11.2006)

Určitě existují chytřejší a hlavně záživnější postapokalyptické vize budoucnosti, ale Cuarón si to v klidu uhrál přes revoluční technickou stránku, která v kombinaci se zběsilou Lubezkiho kamerou utváří geniální dílo. Od postav se toho moc nedozvíme. Většina scén je však značně znepokojivých a každého asi napadne podobná otázka. Jak to kurva mohl natočit? (18.10.2023)

Na tento film je sebevětší množství slov množství nedostačujícím. Mimořádně talentovaný mexický režisér Alfonso Cuarón pojal tuto depresivní vizi budoucnosti podobně vyhraněně realistickým způsobem jako Paul Greengrass Let číslo 93. Navzdory ubíjející ponurosti a naprosté neúctě k životu, jsou Potomci lidí filmem o naději. Cuarón své filozoficko-náboženské sci-fi drama pojal coby divokou akční jízdu, kdy hlavní hrdinové neustále před něčím prchají, bojují o holý život, na dlouhé dialogy není čas. Osudy budoucích (dost možná) zachránců světa vám však díky skvělým hereckým výkonům nejsou ukradené. Je sympatické, že Cuarón nepodléhá obvyklým hollywoodským zákonitostem o rozsáhlosti a významnosti té které role, dokonce se nebojí odpravit před polovinou filmu jednu z největších hvězd filmu. Rozhodně nelze psát o Potomcích lidí a nezmínit jejich obrazové ztvárnění. Celková ušmudlanost světa budoucnosti teprve ve spojení s kamerou Emmanuela Lubezkiho nabývá těch správně děsivých proporcí. Mezi ty vůbec nejlepší scény nejen filmu, ale celého roku 2006, bych se nebál zařadit zhruba osmiminutové „vyhýbání se kulkám“. Všude neskutečný chaos, tanky, výbuchy, zdi se bortí, Theo (hlavní hrdina) skáče za zbytky obranného opevnění, kamera s ním, za chvíli je potřísněna krví náhodné oběti a takhle to pokračuje ještě dalších pět minut, se stále zakrvavenou kamerou – neuvěřitelné, neuvěřitelné! Absolutně nechápu, jak to Cuarón dokázal zrežírovat, buď je génius, nebo věděl, jaké trikové machry si vybrat. Ve filmu je slušné množství triků, na nichž je nejlepší to, že si jich ani nevšimnete (k velké nelibosti studia, které chtělo, aby peníze do filmu vražené byly vidět). Potomky lidí není třeba vnímat doslovně, ale třeba jako symbolické podobenství, jako biblickou alegorii o ztrátě a znovunalezení nevinnosti, každopádně to je film emocionálně mimořádně silný, oslovující diváky z řad mas i z řad mnohem kritičtějších cinefilů. Je podobně přelomový jako Let číslo 93, s tím zásadním rozdílem, že má podstatně blíž k hranému filmu než k filmu dokumentárnímu. Nebýt několika vypravěčských zaškobrtnutí (první polovina jako by se děla v opakujících se cyklech) a několika scén, jejichž potenciál nebyl dostatečně rozvinut (například Jasperova „nostalgická“), nejspíš bych ihned upravil své pořadí v žebříčku „the best of 2006“. 95% (04.01.2007)