S láskou Vincent

O víkendu nás čekají Oscaři, tak si dovolím malý tip: za nejlepší animovaný film si zlatého plešouna odnese pixarovka Coco. A mě to štve. Jakkoli multikulturně dojemný Coco není špatný animák, je to pořád dětinská vyprávěnka. Naopak z Vincenta jsem šel do kolen. Zdaleka ne jen kvůli úchvatné animaci, která bere dech. Forma je jednoduše uchvacující a člověk ani nemusí být fanouškem impresionismu nebo van Goghových obrazů, ale brilantní obrazy vtáhnou do děje a už nepouštějí. Příběh je ale také nesmírně silný, postupné skládání událostí a mnohdy protichůdných vzpomínek nedovolí ani na okamžik polevit v pozornosti. Snímek ale zůstává příjemně civilní a detektivně laděná zápletka se nakonec ukáže jen jako zástěrka pravé cesty:zkoumání vlastního já. Vhled do malířovy duše je zároveň nakouknutí do duše Armanda Roulina, kteří filmu fungují jako protipóly, jež se postupně začnou přibližovat, až se po kafkovském čekání na doktora Gacheta ve finálovém rozhovoru konečně spojí. A spolu s ním nabízí zrcadlo divákovi. Pokud to někomu nedošlo (a jak soudím ze zdejších komentářů, mnoha lidem to fakt nedošlo), je mi jich trochu smutně líto. A se stejným životním smutkem na duši si za ně dám sklenici červeného, okouzlen tímto nádherným filmem. (01.03.2018)

Nezajímám se o Vincentův život, jeho techniku malování či výtvarné umění vůbec. Spíš hledám filmy s animací odlišnou od té mainstreamové, chcete-li Walt Disneyovské/Pixarovské. Tento film mé očekávání splnil do puntíku, dokonce ho překonal. A pokud jsem se nejdřív trochu obával nudného příběhu, mrtvolných postav, brzy mě snímek vyvedl z omylu. Prostředí samozřejmě bylo statické, ale tvůrci vždy dodržovali jeho interakci s živými bytostmi (pohybem, světlem, stíny). A právě postavy působily velmi živým dojmem, jistě některé víc než jiné, někdy hlavně díky danému malíři, jindy kvůli dabérovi, nebo souhře obou (zvlášť patrné u převozníka, Adeline a dalších). U takových detailů jako odraz tváře ve vodě či zvedání se z postele jsem byl velmi překvapený propracovaností. Ale ze všeho nejvíc se mi líbily černobílé vzpomínky, dokázal bych si v podobném duchu představit celý film. „Detektivní“ příběh možná nebyl tolik nosný, ale bavil mě, ačkoliv o něj tu nešlo. A ten silný pocit melancholie na konci…velká spokojenost, dávám silné 4*. (08.02.2018)

Cesta do pekla a je dláždená dobrými úmyslami a bohužiaľ to platí aj v kinematografii. Úchvatná (a minimálne v prvej štvrťhodine) strhujúca formálna stránka si tu vybrala svoju daň. Ten film má veľké srdce, no bohužiaľ mu chýba duša. Celý ten svet je neživotný a postavy s mŕtvymi očami a divnými pohybmi prechádzajú príbehom, ktorý nedokáže nadviazať kontakt s divákom, pretože je stále vytrhávaný z filmovej reality. Obrovská škoda, najmä kvôli neuveriteľnému úsiliu tvorcov, ktoré sa namiesto nekonečnej slávy stretne iba s obdivom pár snobov na filmových festivaloch. 6/10 P.S. Mansellova hudba musí byť na samostatný posluch vynikajúca, ale sem sa prílš nehodí. Chcelo to nejakú klasiku. (13.09.2017)

Nic z toho, co dělá tento film zážitkem se v zásadě netýká filmu. Scénář, kde se prochází protagonista sem tam jak ve špatné adventuře a dozvídá se od různých hlav, že "tak takové to tedy bylo", se strašně bojí jakkoli klást nároky na diváka, od kterého se čeká akorát smutně se rozněžňovat a být fascinován z toho, co se před ním odehrává. A tomu se po pravdě těžko odolává. Je to nový typ vizuálního zážitku, ta dvourozměrná hmatatelnost, která láká natáhnout ruku a dotknout se neustále se měnících tahů štětce. Je to jiný způsob pohlcení do filmového mikrosvěta, která mi připomenula jak si malé děti kreslí detailní obrázky míst, kde by právě chtěly být. (02.02.2018)

Po Temném obrazu a Béowulfovi mám pocit, že "hraná animace" je prostě slepá ulička, která moc nefunguje. Loving Vincent dokázalo tohle omezení alespoň částečně překonat. V mnoha scénách byl rozdíl krajinných záběrů nakreslených animátory a těch "pouze zkompírovaných" od Van Gogha znát minimálně. O to víc bohužel animace selhává na lidských figurách, zejm. tvářích, kde bylo vidět, že tvůrci vyšli vstříc podivné představě, že co je detailní a uhlazené, je pro diváka stravitelnější (když to člověk srovná s deformovaností malířových portrétů, je to k zaplakání). Příjemně ale potěší příběh, od něhož jsem v zásadě nic nečekal. Namísto toho je divákovi servírováno vyprávění jako vystřižené z Čapkovy noetické trilogie, v níž pokusy dobrat se objektivní pravdy narážejí na nepoznatelnost reality. (18.02.2018)