S láskou Vincent

Pamatuji si, že nám v obýváku visely ony slunečnice. Posmutněle a obtěžkány těžkým dřevěným pozlaceným rámem. Nikdy jsem ten obraz nepochopila. Tak jako jsem, jako malá nedokázala chápat osobnost samotného Vincenta. Připadal mi jako ulítlý zrzek, co si zkrátka z lásky uřízl ucho. Tudíž řekněme, že jsem si k němu našla cestu až v pozdějších letech. Rozhodně mu patří můj obdiv a dodám pouze hořce: smrt mu "sluší", ostatně jako všem umělcům, kteří předčasně tragicky zahynuli. Ta temná fatálnost k němu patří, třeba by jeho díla zapadla jinak hluboko pod nános prachu a přišli bychom o takové skvosty. Slunečnice nám sice ze zdi zmizely, avšak tento uctivý film mi je příjemně připomněl a klaním se tak vzácnému propracování. (13.06.2018)

Kdyby to byl hraný film se stejným scénářem, stejnými pozicemi kamery, stejným střihem (až na některé nemožné přechody, které by očividně stejné nebyly), šlo by o fádní zážitek. Ale ten film takový není a ta jedna věc navíc, ta vizuální podoba, tomu dodává dost energie. Rozhodně si šlo s možnostmi animace víc hrát, rozhodně šlo být míň jednotvárný a hravější i koncepčnější (koncept toho filmu vlastně nedává moc smysl a při přemýšlení, proč by příběh mladíka pátrajícího po důvodech smrti Van Gogha měl být natolik odevzdán jeho malířskému stylu, o němž v žádném slova smyslu nepadne ani slovo a s dějem filmu nesouvisí, jsem se nedobral uspokojivé odpovědi - zkrátka neexistuje důvod téhle optiky v tomhle vyprávění) - ale i když to je celkem jednoduchý gimmick, neubránil jsem se mu. (05.05.2018)

O víkendu nás čekají Oscaři, tak si dovolím malý tip: za nejlepší animovaný film si zlatého plešouna odnese pixarovka Coco. A mě to štve. Jakkoli multikulturně dojemný Coco není špatný animák, je to pořád dětinská vyprávěnka. Naopak z Vincenta jsem šel do kolen. Zdaleka ne jen kvůli úchvatné animaci, která bere dech. Forma je jednoduše uchvacující a člověk ani nemusí být fanouškem impresionismu nebo van Goghových obrazů, ale brilantní obrazy vtáhnou do děje a už nepouštějí. Příběh je ale také nesmírně silný, postupné skládání událostí a mnohdy protichůdných vzpomínek nedovolí ani na okamžik polevit v pozornosti. Snímek ale zůstává příjemně civilní a detektivně laděná zápletka se nakonec ukáže jen jako zástěrka pravé cesty:zkoumání vlastního já. Vhled do malířovy duše je zároveň nakouknutí do duše Armanda Roulina, kteří filmu fungují jako protipóly, jež se postupně začnou přibližovat, až se po kafkovském čekání na doktora Gacheta ve finálovém rozhovoru konečně spojí. A spolu s ním nabízí zrcadlo divákovi. Pokud to někomu nedošlo (a jak soudím ze zdejších komentářů, mnoha lidem to fakt nedošlo), je mi jich trochu smutně líto. A se stejným životním smutkem na duši si za ně dám sklenici červeného, okouzlen tímto nádherným filmem. (01.03.2018)

filmů.kde forma válcuje obsah je spousta,ale v tomhle případě je to jeden z nejvýraznějších rozdílů,který jsem kdy viděl.Dějově je totiž Loving Vincent něco co mě osobně absolutně nezaujalo,uspávalo a nebavilo.Nebýt již zmiňované formy,která je skvělá a má svoje kouzlo a jít o "normální" film,pravděpodobně bych vůbec nedokoukal.Děj 40 %,forma 80% - výsledek 60% (19.01.2018)

S láskou stvořené dílo, které pracuje s rozpohybovaným malovaným obrazem, pečlivě režírovanými hlasy herců a tradičně hlubokou, osudovou Mansellovou hudbou. Kostra detektivky s vtahujícím tajemstvím a zavádějícími otazníky, pestrá různorodými postavami které potkává hlavní hrdina a krásná poetickými myšlenkami z Goghovych dopisů, které napsal před smrtí. Srdcem filmu je samotný Goghův život, jeho outsiderská existence utrápená pochybami o sobě samotném. Existence s výjimečným vnímáním života a schopností přetavit do uměleckého díla pozitivní tvář svojí duše. Jeho komorně dramatický příběh, coby dnes oslavovaného umělce, je divácky obzvláště atraktivní, a to nejenom pro lidi, kteří se cítí být nepochopeni a přirozeně touží po uznání a širším přijetí. Song “Starry Starry Night” zpěvačky Lianne La Havas to celé nádherně uzavírá. (29.07.2020)