Noc v opeře

Noc v opeře je jedním z nejsyntetičtějších děl bratří Marxových. Neomezuje se na jediné prostředí, jehož životní styl a stereotypy s ním spojované perzifluje, ale gejzírem gagů a vtípků zasahuje celý soudobý svět. Důslednost, s jakou tito sourozenci rozkládají zdivadelněnou moderní společnost, sociální necitlivost i vyprázdněnou řeč, je obdivuhodná právě tak jako všechna jejich hudební čísla včetně souboje v orchestřišti, který bezděčně předznamenává nástup nové hudby. (25.02.2024)

Film jako celek je již dnes sice trochu vyčpělý, o ty muzikálové vložky bych se obešel, ale co - je to základní kámen amerického humoru. Vtipy přesně na hranici potrhlosti a inteligentní abstrakce. Nemůžu si pomoct, ale v Grouchových hláškách slyším seky Woodyho Allena, který se ostatně nejednou přiznal k nábožnému obdivu k břím Marxům. (02.06.2011)

Na môj vkus trochu príliš uskákané, ale to doba vzniku ak nie iba ospravedlňovala, tak dokonca vyžadovala. Fascinujúce je, že som pár stoviek komédií novších ako toto videl, ale pri sledovaní opernej noci som nie raz, nie dva krát, ale asi 50 krát žasol, že "to je ale originálne, ako to, že to ešte nikto z moderných potmehúdov neopajcoval??" Marxovci sú jeden lepší ako druhý... Alebo nie! všetci sú rovnako bohovský, ale najradšej mám šovinistického Groucha s namaľovaným knírem! :) (17.12.2013)

Panejo. To bylo jediné, co jsem ze sebe kromě salv smíchu dostala po skončení promítání. Takových filmů by mělo být více. Kam se na to hrabou dnešní komedie. Trio Marxů byly prostě hvězdy a dobrovolně se zde přiznávám, že až do té doby, než jsem si zašla na promítání tohoto filmu, jsem o nich slyšela možná tak jednou v hodinách češtiny kdysi na gymplu. Což jak jsem zjistila byla nehorázná chyba. Takový humor jako mělo tohle bratrské trio se už jen tak nevidí. Celý sál Mozartea v muzeu se pomalu válel na zemi. Popravdě ještě teď asi dva týdny po promítání jsem stále tak ohromená řadou hlášek Groucho Marxe, že nedokážu dát do kupy smysluplný komentář. Nejlepší scéna? Zaručeně ta v maličké kajutě a hned v těsném zavěsu ta v opeře. (26.12.2011)

Těšil jsem se, protože Kobylkáře jsem si docela užíval a ti měli být podle některých komentářů odvarem právě z Noci v opeře, ale buď s léty ztrácím poslední zbytky smyslu pro humor, nebo vůbec nejsem na takový způsob legrace stavěný – mám tu smůlu, že potřebuju, aby mě fór zastihl nepřipraveného. Když vím, že se může stát naprosto cokoli, resp. že se vždycky stane to nejšílenější, že do přeplněné kabiny budou přicházet další a další lidi, že Groucho někoho chytrácky setře každou větou atd. atp., místo hysterického smíchu se u mě dostavuje lhostejná apatie. V Kobylkářích mi řada věcí přišla vytříbenější a dotaženější – provázání skečů s dějem, načasování gagů, promíchávání slovního, fyzického a situačního humoru, ba i obligátní Chicovo číslo s klavírem a Harpovo s harfou. — Nepopírám, že párkrát jsem se přece jen zasmál, ale celkově ve mně zůstal vysloveně otrávený pocit a i když přičtu obdiv k množství nápadů a sympatie k anarchii, ve výsledku jsem s Nocí v opeře tak někde na **1/2. (26.02.2019)