Zelená kobra

Napínavým príbehom by som to nenazval. Všetko stojí a padá na Kinskom a jemu sa viacmenej darí pútať pozornosť v samotnom príbehu. Chválim spracovanie - práca s toľkými černochmi a polonahými černoškami dala určite zabrať a vizuálny dojem je vcelku viac než dobrý. Chýba tomu však myšlienka, väčšinou to pôsobí prvoplánovo a nejde sa do hĺbky. Hodnotenie: 60% (03.01.2014)

Spousta hluchých míst je vyvážena několika scénami, na které člověk do konce života nezapomene. Herzogova fascinace krajinou zůstává, párkrát mi kvůli vyprahlým planinám a zástupům mrzáků připomněl Jodorowského. Nehledě na to, že je hrozně zajímavý kontext, že chvilku po tomhle snímku údajně Kinský umělecky úplně shořel, viz Herzogův dokument o Kinském - Můj milovaný nepřítel. To Herzogovo typické, těžko definovatelné transcendentálno tu prostě je a je jen na divákovi, jestli ho nechá působit. (Seminář archivního filmu Uherské Hradiště 2011, původní znění) (08.05.2011)

Exoticko-dobrodružná story Zelené kobry zapadá mezi příběhy o vášních a tragickém střetu diametrálně rozdílných kultur typu Muž, který chtěl být králem nebo Lord Jim. A jde tedy o příběh navýsost herzogovský, navíc se všemi atributy Herzogova autorského rukopisu. Když ho miluješ, není co řešit, jak se říká v jisté reklamě - a naopak. Kromě (opět vlastně herzogovsky standardního) výkonu Kinského je třeba vyzvednou kameru Viktora Růžičky - obrazová stránka Cobry verde jistě předčí i tu z Růžičkou nasnímé klasiky Tajemství hradu v Karpatech (jejíž kvality byly poněkud jinde). (27.06.2008)

70% COBRA VERDE není jen životopisným filmem Manoela de Silvy, ale hlavně i dnes velmi aktuálním geopolitickým komentářem Wernera Herzoga. Osobně mám radši trochu meditatvnější a soustředěnější díla od Herzoga, ale chápu, že ve spolupráci s Klasem Kinskim to vždy nejde (Kinski je zde samozřejmě absolutně epochální, ale logicky si usurpuje nejvíc místa). Víc hudby od Popol Vuh bych uvítal. (20.12.2016)

viac ako moralizujúci dobrodružný príbeh to treba brať ako autentický dokument o koloniálnej dobe v čase zrušenia otroctva, o pôvodnej africkej kultúre a najmä o jednej osamelej, stratenej duši blúdiacej na oboch brehoch južného Atlantiku, hľadajúc zmysel vlastnej existencie, ktorú v absolútne cudzom svete s pre neho nepochopiteľnými pravidlami a zákonmi, nenachádza, no nemá už síl z toho nenávideného miesta ani odísť :-/ ... a zamyslenia hodný citát zo záveru: "Otroci raz predajú svojich pánov, a nechajú si narásť krídla" (28.11.2010)