Druhá strana nádeje

Komediálně laděný snímek, který Vás se svou lehkou hravostí a vybalancovaným dramatem zcela strhne. Režisér Aki Kaurismäki zde rovněž velmi osobitým stylem vykreslil hlavní postavy a postavičky, pročež se s nimi velmi rychle sžijete a film si užijete o to více. Jen škoda té dlouhé stopáže, která nabízí několik hluchých míst. Až na tento detail je snímek Toivon tuolla puolen dalším povedeným severským kinematografickým "zářezem" do té správné pažby. Skvělá práce! (18.11.2017)

Ach jo, takže Kaurismäki fakt natočil pohádkovou agitku o strašně moc moc hodném uprchlíkovi, který se seznámí s dalšími moc moc hodnými uprchlíky v uprchlickém táboře a pak taky s moc moc hodnými Finy, kteří ho zaměstnají, vyrobí falešné doklady a najdou mu ztracenou sestru. A taky se seznámí se skinheady. A ti jsou snad jedinými uvěřitelnými postavami v celém filmu, protože to prostě jsou skinheadi. Na tom všem jsou ale dva obrovské průsery. První je ten, že jestli jsem u Le Havre napsal, že tam Kaurismäki jede na půl plynu, tak v případě Druhé strany naděje by to platilo tak na čtvrt plynu. Prostě... kamerou a hudbou je to pořád ten starý dobrý Kaurismäki, ale z nějakého záhadného důvodu ztratil cit pro tempo a poetičnost scén. Tady je totiž většina scén delší, než by měla být a já fakt nechápu, proč. Asi se Kaurismäki snaží zavděčit trendu moderní kinematografie natahovat filmy na co nejdelší stopáž, ale jinak fakt nevím. Prostě to není ono, je to nuda a to jeho styl mám strašně rád. Druhým průserem je to, že Kaurismäki zde popřel celou svoji tvorbu. Zní to divně, ale hned to vysvětlím. Ve všech jeho filmech (viděl jsem všechny kromě Bohémského života a Světel v soumraku) jsou Finové uzavření, introvertní, těžko se smiřují sami se sebou a ještě hůře se mezi sebou seznamují. A tady? Finové hned se vším pomůžou úplně neznámému člověku, hned se s ním baví jako s letitým kamarádem... Sorry, ale co to sakra je? Navíc tady jsou všechny postavy neskutečně černobílé. I v Le Havre jsou Finové ještě pořád Finové, ale tady? Evidentně je Kaurismäki buď tak fascinovaný tématem uprchlíků, že zapomíná na realitu (čímž myslím realitu, kterou zná, jestli mi rozumíte) a nebo se strašně snaží zavděčit na festivalech, aby dostal nějakou cenu. Nebo je v tom obojí zároveň. Tak jako tak, Druhá strana naděje nevypadá jako film od člověka, co natočil takové pecky jako Děvče ze sirkárny, Mraky odtáhly nebo Muž bez minulosti... Strašně mě to mrzí, nikdy bych nevěřil, že k tomu dojde, ale poprvé v životě musím dát Kaurismäkiho filmu jenom lepší 2*. Mám ho rád, je to talentovaný režisér - ale tenhle film se mu prostě nepovedl. A nadhodnocovat jenom kvůli tomu, že je to on, to už jsem jednou udělal. Podruhé už ne. Lepší 2* (29.12.2020)

Moc jsem si to užívala. Brilantní vtipy a gagy mistra filmařské zkratky, oblaka cigaretového kouře z nezaměnitelné "Akilandie", perfektní soundtrack a retro háv šedesátek. Úžasně zábavný, ale zároveň hluboký film. Cestou z Bia Oko, ke kterému cítím trvale vřelé sympatie:-), jsem přemýšlela, kolik znám filmařů, kteří dokážou natočit optimistický film o smutných věcech a nelehkých lidských osudech s tak zvláštním půvabem a jen tak mimochodem. (11.08.2017)

[MFFKV - 2017] Nový počin Ariho Kaurismäkiho jsme si ve Varech nemohli nechat ujít a ačkoliv to bylo mé první setkání s Arim, tak očekávání byla vyšroubována na maximum. Také se nedá říci, že by vyloženě zklamal, jen je prostě potřeba očekávat něco jiného a také je zapotřebí chvilku vstřebávat Kaurismäkiho osobitý styl, který svou stylizací a absurditou některých dialogů připomíná především Wese Andersona. Suchý finský humor a oldschool stylizace, to jsou rysy, které Druhou stranu naděje oddělují od zbytku žánrově podobných komediálních dramat, které se zabývají uprchlickou tématikou. Té se v letošních Varech opravdu nedalo uniknout. Ari zaujal, ale nedokázal strhnout. (12.07.2017)

Evropské, uprchlické, vtipné, suché, báječné, nové. Jako rodilý domorodec se musím přiznat, že tento film byl prvním, který jsem viděla na KVIFF. A hned trefa do černého. Dvě dějové linie, které se prolínají, s trochu tragickým příběhem syrského uprchlíka (ne, nehnulo to se mnou) a příběhem postaršího pána, který chce změnit svůj život. Ty dialogy, gesta, pohledy, neherecké výkony. Dlouho se mi nestalo, abych v kině brečela smíchy. Aneb jak je příjemné sedět v kinosále s inteligentními lidmi. Taková finská Čtvrtá hvězda, pokerové finále a sushi, ve mě stále zanechává příjemný pocit. A ta hudba, jen si sednout do baru, pít drink a poslouchat. Doporučuji všem, kteří mají alespoň trochu chuť podívat se na evropský film a pobavit se. ..pro mě byl zážitek i to, že promítání uvedli dva herci z tohoto snímku.. (07.07.2017)