24 týždňov

Existuje len jeden vrodený omyl, a to ten, že sme tu preto, aby sme boli šťastní. S týmto konštatovaním prišiel už nemecký pesimistický idealizmus, hlavná hrdinka filmu si ho však nie je vedomá. O tom, či niekto po narodení bude mať šťastný či nešťastný život, nerozhoduje len počet jeho chromozómov. Sledovať 24 Wochen je vskutku prisilná kávička. O správnosti rozhodnutia Astrid nech nikto ale nevedie žiadne debaty. (23.03.2020)

Silný snímek o tom, jak se zachovat ve chvíli, kdy se dozvíte, že se vaše dítě s největší pravděpodobností narodí postižené. A jak se zachovat ve chvíli, kdy se to začne kurvit ještě víc. Silné téma s velmi dobrými hereckými výkony, které nejsou zbytečně emotivní, pokud to skutečně není třeba. Němečtí filmaři umí se smrtí a postižením pracovat. (26.07.2017)

(spoilery) Neexistuje-li Bůh, vše je dovoleno. Co je ale horší, nejsou pak ani žádné orientační body. Vše se řídí jen podle pocitů konkrétního jednotlivce. A nejsilnějším či nejpádnějším z pocitů je často strach (např. o kariéru, jak doslova ve filmu padne, ale jednoznačné to samozřejmě není, beztoho i nepojmenovaný strach má ukrutnou sílu). Druhý v řadě je pak pocit, že nejlepší je udělat to, co je "normální", tzn. co by udělalo devět lidí z deseti. Film má pitomou hudbu, která vnucuje diváku něco, co mně třeba k příběhu vůbec nesedělo. Nepotřeboval jsem ani tolikrát šmírovat těhotné ženy ve sprše, natož nahlížet do ložnice při jistých aktivitách. A charaktery postav i konkrétní situace jsou budovány velmi "svévolným" způsobem - nechci přímo napsat, že je to špatně, protože chápu, že skoro až do konce filmu máme být zvědaví, jak se kdo zachová či rozhodne - ve výsledku se pak ale díváme na postavy, které se rozhodují opravdu jen podle aktuálních pocitů, protože žádné dlouhodobější názory či hodnoty nemají (nesmějí mít, aby scénář takto fungoval, nebo aspoň nesmí být moc zjevné pro diváky). Člověku dnešní doby koneckonců takové počínání není až tak vzdálené. Zbývá jen dodat, že film končí ve chvíli, kdy začíná být opravdu zajímavý (podobně jako snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny), protože situace předtím je tak vyšponovaná, že zajímavá vlastně není (jestli si nechat vzít dítě, protože má dvě nepříjemná onemocnění, i když reálnou možnost žít s nimi šťastně, dá-li osud, je jistě menší dilema, než například zbavit se zdravého dítěte jen proto, že je vám teprve sedmnáct, nebo protože ho čekáte s někým, kdo vás zajímal tehdy před pár týdny na diskošce, ale dnes vás už rozhodně nezajímá - kdo by se ale dobrovolně identifikoval s takovou hrdinkou? - film proto musí být náležitě vystavěný tak, aby měl i diváky). Mnohem víc by mě zajímalo, co se bude dít dál. Jak budou po tom všem tato žena a tento vpravdě moderní muž spolu žít? (06.12.2016)

Silný film, ve svém tématu vyčerpávající a tím vlastně dokonalý. Každá emoce i myšlenka tam byla totálně uvěřitelná. Julia Jentsch se navíc nenápadně prodírá mezi mé oblíbené herečky - a to jsem jí pár týdny ještě vůbec neznala. A teď mám neodbytný pocit (po seriálech Průsmyk a Zmizení), že najednou hraje ve všem jenom ona... (29.10.2019)

Julia Jentsch a Bjarne Mädel hrajú svoje postavy tak presvedčivo, až som uveril, že sa jedná o autentické postavy, ktoré si ani neuvedomujú prítomnosť kamery. Rieši sa tu všetko, čo predpokladáte, že sa v takomto prípade môže riešiť. Lenže časom vyvstane ešte jeden problém navyše (distribútor zase "umne" pripomína ďalší dôležitý zvrat v obsahu) a tak môže prehodnocovanie začať odznova. Tak, ako by to bolo v reálnom živote. Žiadne rozhodnutie nemožno považovať za konečné, v hre je vždy príliš veľa premenných. Berrached sa vyhla melodráme, za čo ju jednoznačne chválim a snažila sa udržať v dôveryhodnej psychologickej rovine. To sa jej podľa môjho názoru podarilo. (24.10.2016)