24 týždňov

"Někdy příroda takové věci udělá." Mít, či nemít? Nebo vzít, či nevzít? To je oč tu běží a tak tento velmi mocný příběh populární komičky, které došel humor každého diváka doslova vtáhne pod svou hladinu jako vodní vír, aby ho na povrchu nechala nadechnout jen jeho chladná intermezza doprovázená studenými tóny hudby, která posouvají děj vpřed. V samotném úvodu filmu pak divák zastihne již těhotnou hrdinku při jejím vystoupení, jak žertuje o nevýhodném postavení gravidních žen ve společnosti, ale snímek uzavírá scéna z rozhlasového studia, kde s moderátorem Astrid po opuštění porodnice rozebírá citlivé téma potratů. Film ovšem současnou společenskou situaci nekritizuje, avšak nabádá k zamyšlení se nad všeobecným odmítáním všech prenatálních situací. Ze snímku lze však také pochopit, že jediným způsobem jakým jde rozhodovat záležitosti partnerů, bude tento: "Když budeš chtít ty, budu chtít taky. Jestli ne, potom ani já." (13.10.2016)

Silný film, ve svém tématu vyčerpávající a tím vlastně dokonalý. Každá emoce i myšlenka tam byla totálně uvěřitelná. Julia Jentsch se navíc nenápadně prodírá mezi mé oblíbené herečky - a to jsem jí pár týdny ještě vůbec neznala. A teď mám neodbytný pocit (po seriálech Průsmyk a Zmizení), že najednou hraje ve všem jenom ona... (29.10.2019)

V tomto filmu hlavní hrdinka a její manžel zjistí, že čekají dítě s Downovým syndromem. Vyrovnat se s tímto poznáním je velmi bolestné a rozhodnout se, zda podstoupit pozdní interrupci ve 24. týdnu těhotenství, je velmi obtížné. Jsem rád, že film nebyl nijak emocionálně vyhrocený, byť v závěru jsem se neubránil slzám. Určitě bych snímek doporučil všem samozvaným soudcům a raditelům, kteří mají neustálé nutkání kecat lidem do života svým blábolením o vraždách. (11.10.2016)

Velmi realisticky podaný příběh, jenž dozajista rozjitří myšlenky každé ženě, která je milující matkou nebo marně touží po dítěti. Julia Jentsch a Bjarne Mädel coby ústřední manželský pár zprostředkovávají divákům nebývale autentický zážitek svým civilním a přesto velmi silným hereckým projevem. (75%) (01.12.2021)

(spoilery) Neexistuje-li Bůh, vše je dovoleno. Co je ale horší, nejsou pak ani žádné orientační body. Vše se řídí jen podle pocitů konkrétního jednotlivce. A nejsilnějším či nejpádnějším z pocitů je často strach (např. o kariéru, jak doslova ve filmu padne, ale jednoznačné to samozřejmě není, beztoho i nepojmenovaný strach má ukrutnou sílu). Druhý v řadě je pak pocit, že nejlepší je udělat to, co je "normální", tzn. co by udělalo devět lidí z deseti. Film má pitomou hudbu, která vnucuje diváku něco, co mně třeba k příběhu vůbec nesedělo. Nepotřeboval jsem ani tolikrát šmírovat těhotné ženy ve sprše, natož nahlížet do ložnice při jistých aktivitách. A charaktery postav i konkrétní situace jsou budovány velmi "svévolným" způsobem - nechci přímo napsat, že je to špatně, protože chápu, že skoro až do konce filmu máme být zvědaví, jak se kdo zachová či rozhodne - ve výsledku se pak ale díváme na postavy, které se rozhodují opravdu jen podle aktuálních pocitů, protože žádné dlouhodobější názory či hodnoty nemají (nesmějí mít, aby scénář takto fungoval, nebo aspoň nesmí být moc zjevné pro diváky). Člověku dnešní doby koneckonců takové počínání není až tak vzdálené. Zbývá jen dodat, že film končí ve chvíli, kdy začíná být opravdu zajímavý (podobně jako snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny), protože situace předtím je tak vyšponovaná, že zajímavá vlastně není (jestli si nechat vzít dítě, protože má dvě nepříjemná onemocnění, i když reálnou možnost žít s nimi šťastně, dá-li osud, je jistě menší dilema, než například zbavit se zdravého dítěte jen proto, že je vám teprve sedmnáct, nebo protože ho čekáte s někým, kdo vás zajímal tehdy před pár týdny na diskošce, ale dnes vás už rozhodně nezajímá - kdo by se ale dobrovolně identifikoval s takovou hrdinkou? - film proto musí být náležitě vystavěný tak, aby měl i diváky). Mnohem víc by mě zajímalo, co se bude dít dál. Jak budou po tom všem tato žena a tento vpravdě moderní muž spolu žít? (06.12.2016)