Dotek motýla

Poezie v obrazech, vysněná láska, láska ke snu, láska žijící jen ve snech, láska tak křehká, že i realitu mění v sen. Směs nepojmenovatelných pocitů, které souhrnně jmenujeme láskou, přenesená na filmový pás. Spojení obrazů s nádhernou hudbou dává vzniknout emocím, mnohem méně již slovům k vyjádření pocitů. Dotek motýla není vyprávění, nejpřesněji tento dotek vystihuje popis - pozor, křehké. (23.10.2016)

S velkým potěšením jsem zhlédl tento esteticky působivý film na motivy I. S. Turgeněva, chvílemi jsem byl v pokušení dát i pět hvězdiček. Avšak jsou tu některé -alespoň pro mne- rušivé momenty:.z nich musím jmenovat zvláště V. Jedenáctíka v roli starého sluhy, jehož výkon byl spíše karikaturou herectví, neodpovídající hlasy některých postav - a pak zpěv Heleny Vondráčkové se sem nehodil. Jinak jednoduché, ale promyšlené obrazové efekty a naprosto vynikající hudba Luboše Fišera z tohoto dílka učinily v jistém smyslu poetický bonbónek (ovšem na některé pasáže Kachlíkova Kouzelného dobrodružství to nemá...).. (13.09.2010)

"Jsi pro mě víc, než slunce snad , když přijdeš den jen plá, když přejdeš však jen mráz a chlad a kolem noc jen zlá. Jsi pro mě víc, než smím Ti říct, když přijdeš den jen plá, když přejdeš však, tak nechci žít a kolem noc je zlá ..." - hlavní leitmotiv nádherně vyjadřuje ladění tohoto lehce studeně mrazivého a teple lyricky laděného snímečku podle Turgeněvovy romantické novely. Celý film je nádherným propojením Fišerovy vypjatě emotivní hudby s impresionistickými obrazy propojující nádherné, zářivé sny s ponurou skutečností, do které se netoužíme probudit. Děj není založen na slovech, ale na pohledech, na niterných pocitech, vyvěrajících z trýznivé bolesti lásky k neskutečné ženě. Oč krutější, protože zcela realistické, je pak probuzení z onoho snu ... (29.10.2014)

Neskutočne sugestívny film, ktorý poteší každého, kto si pripadá, že sa narodil do nesprávnej doby (a do nesprávnej spoločenskej vrstvy). Jeho vizuálna poetika má až psychedelický ráz. Juraj Herz v túžbe po atraktívnej látke rafinovane využil posadnutosť komunistov všetkým ruským, teda aj nesovietskym, a preto bez obáv z cenzúry siahol po aristokratickom Turgenevovi. Netuším, čo všetko z neho pozbieral, ale jeho film má celkom inú atmosféru než svet realistickej literatúry. Chvíľu po tom, čo grófka odchádza do mesta, vstupuje hlavný hrdina do zámockých komnát, ktoré odrazu vyzerajú ako desaťročia opustené. Divadelne pôsobiace barokové sochy preberajú úlohu hercov. Motív jesene, pohrebu, zmaru a hnitia, adorácia šľachtického stavu, to všetko je späté s dekadenciou konca 19. storočia. Napokon, nasledujúce verše z roku 1893 od Karáska ze Lvovic sugerujú predstavu, že Herz sa ním priamo inšpiroval: „Ó kalná a šerá a mdlá zrcadla benátská, slepnoucí v chvějivém přítmí, jež na ně dýchá den co den mráz prázdných prostor, a obrážející teď časem pouze shrbenou šedivou postavu starého klíčníka procházejícího komnatami opuštěného paláce jako přízrak, krokem neslyšným...“ Kostymérka Irena Greifová nedokázala vytvoriť uveriteľný svet Turgenevových hrdinov. Brejchovej účes je secesný, účes servírujúcej slúžky je zase z 1960. rokov, dámy bez krinolín vyzerajú ako zmoknuté sliepky. Len Pavel Pavlovský akoby vypadol z 1850. rokov, ale to je možno skôr záležitosť castingu. Chápem, že aj nekorektnosť v tomto odbore môže priniesť ovocie, ale tu je bohužiaľ zjavné, že nepresnosť nebola zámerná. Greifová mala šťastie (tak ako v Morgiane), režisér bol silnejší. (15.02.2020)

Láska, to je sen. A Dotek motýla je přímo koncentrovaná poetika v uhrančivém podání Juraje Herze s překrásnou Janou Brejchovou a nebeskou hudbou Luboše Fišera. Bylo to prý poprvé a pravděpodobně i naposledy, kdy si Herz nechal nejprve napsat hudbu a podle ní pak natáčel. Na výsledku je vidět, že se té nádherné melodii podřizuje úplně všechno. A je to dobře. (14.08.2016)