Den pro mou lásku

tento titul som našiel len náhodou, ale spomínam si na film keď som ho videl v čase jeho premiéry, a verte mi vtedy urobil na mňa mimoriadny dojem, preto ho s odstupom času nebudem podhodnocovať ako "nadupaný" priaznivec čsfd, ale tak ako som to cítil v oných časoch s mladučkou peknou Vančurovou, pritichlým Harapesom, a sentimentálnym scenárom. Kto ste to nevideli, ani nepozerajte, podobných filmov je spústa , ale keď vznikol v Československu zúril socializmus a táto sladkosť v kinách (neskôr v telke) akosi pomohla vymaniť sa z prostredia straníckych schôdzi Brigád socialistickej práce , revolučných aktívov a iných kravín denného života. (18.03.2014)

Juraj Herz se nebál natočit jakékoliv téma a psychologické drama Den pro mou lásku se mu taky povedlo. Příběh podává tak jak je, bez nějakých trapných melodramatických a laciných srdcervoucích scén a nebojí se ukázat i nahotu krásné Marty Vančurové. Kameraman Jiří Macháně střídá různé filtry na kameru, což má výraznou stylizaci. Petr Hapka složil a nahrál hudbu ihned rozpoznatelnou dle jeho rukopisu, místy ovšem s motivy, které zaznívají i v jeho jinších filmech. Ústřední dvojice, která přijde o dítě, Marta Vančurová a Vlastimil Harapes (nadabován Františkem Němcem) tvoří dobře ladící pár, kterému fandíte, aby se po smrti jejich dcerky vše zase vrátilo do starých kolejí a oni mezi sebou začali zase komunikovat. Nejen na svou dobu vcelku odvážné dílo, které se naštěstí vyhnulo všem ideologickým blábolům a místo soudružských propagací rozjíždí dramatickou depku. Kdyby si Herz nepřepsal scénář Markéty Zinnerové podle sebe, asi by to dopadlo právě naopak, za což se potom Zinnerová s Herzem dlouhá léta neúspěšně soudila. (09.04.2018)

Nemůžu si pomoct, ale od určitého momentu snímku (sblížení spolužáků mezi stromy) jsem film přestal považovat za důvěryhodný, stavil se k následujícímu ději téměř apaticky a samotný (mějte mě třeba za cynika, ale téměř "šťastný") konec mě už nechal ledově chladným. Za výkon Marty Vančurové (její roli trpící, osamělé matky) a Jiřiny Šejbalové (vdovy, která byla vskutku na zabití) to budou lepší 3*. (18.02.2011)

Někde jsem četl,že tenhle film odmítlo před Herzem několik jiných režisérů.Chválabohu.V době kdy Herz zrovna nepatřil mezi vyvolené zarudlých bolševických zadků,tohle na něj tak nějak zbylo.Jemu se zrovna asi chtělo(protože když se panu Herzovi nechtělo,tak to na některých jeho filmech určitě poznáte) a on natočil Tohle.Silný příběh křehce podaný.(sranda je, že dobře natočený příběh se silným emočním nábojem si tu spousta jiných diváků plete s citovým vydíráním,-ne že by se tyhle ,,citovky"netočily,to ono zas jó,ale plést si kalkul s uměním,no prosím,je to ale jen a pouze jejich problém) (07.05.2009)

Československé dusivé psychologické drama popisující nezáviděníhodnou situaci mladých rodičů po smrti malé dcery. Čtyřletá Maruška náhle onemocní zákeřnou chorobou a po krátké hospitalizaci odejde z tohoto světa a pro zdrcené rodiče M. Vančurovou a V. Harapese to pochopitelně znamená nepředstavitelně silný duševní otřes. Komorní drama natočené podle scénáře M. Zinnerové má poněkud zvláštní filmovou stavbu, neboť k tragické události dojde v první třetině filmu a ve zbylé hodině šokovaný divák sleduje, jak nebozí rodiče tuto situaci zvládnou. Musím uznat, že pan režisér J. Herz byl v této části k divákům milosrdný, neboť si dovedu představit rozličné katastrofické scénáře, které by mohly za takové situace následovat. Režisér se však rozhodl zbytek filmu postavit na optimistické vlně a k tomu, že se manželé semkli k sobě a touží po dalším dítěti. Herecké výkony obou ústředních postav byly skvělé, více prostoru dostala paní Vančurová a velmi mě překvapila svým hlubokým niterním projevem. Co se týká pana Harapese, jeho postava namluvená F. Němcem se v počátku chovala nedisciplinovaně, neboť měla spoustu jiných zájmů než rodinu, fatální tragédie mu však pomohla určit si životní priority. Nedílnou součástí filmu je mrazivá a současně tklivá hudba P. Hapky, která dle mého názoru patří k tomu nejlepšímu, co tento skladatel vytvořil. Jednou z možností, jak uniknout tíživé prázdnotě po odchodu dcery, bylo pro M. Vančurovou návrat k její profesi fotografky. Při této příležitosti se u ní v ateliéru objevila početná skupina umělců, mezi nimiž bylo lze odhalit mnoho budoucích slavných tváří (J. Lábus, B. Poloczek, J. Synková, J. Satinský, K. Smyczek, a další). Těžko stravitelný film s něžným a poetickým názvem popisuje situaci, kterou žádný člověk nechce zažít. Díky umění režiséra Herze, který se specializoval na vyvolávání nepříjemných a děsivých pocitů u diváka, je tento film i umělecky na výši a mohu ho navzdory jeho mimořádně smutnému tématu  ocenit nadprůměrně. (26.05.2024)