Hon na pačlověky

Fenomenální komedie, která si na nic nehraje. Vtipnost pramení hlavně z dialogů starého bručouna, kterému se začíná otevírat srdce, a mladíka, co zažil krutý život (ale on si kruťácký život nevybral, to kruťácky život si vybral jeho), ale pomalu nachází rodinu uprostřed drsné Novo Zélandské krajiny. Situační humor nadupaný hláškami. //// Mimochodem vidím převzatou roli z Jurského Parku u Sama Neila. (08.07.2017)

Začalo to solidně a bylo to čím dál lepší. NZ můžu a moc, krásnější přírodu asi jinde nenajdete. Další vlna radosti mne zaplavila při zjištění, že ten nevrlej bushman je skutečně Sam Neill, můj oblíbenec. Bohužel po banální zápletce s lovcema a dvojsmyslným výkladem pobytu těch dvou v divočině se začne odehrávat great escape a film jde do kopru. Jakoby scénář psalo desetileté dítě jak řekla má drahá polovička.. A přesně tak jsem to cítil já. Vrcholem byla naháněčka psanců sociální pracovnicí s pomocí jednotky SWAT a obrněných sil. To že ona sama jela v českém transportéru SKOT (OT-64) je sice milá raritka pro českého diváka, na jednoduchý až hloupý děj, pardon - nadsázku... to ale nemá vliv... Mohlo to být solidní drama o útěku a hledání sebe sama pro oba hrdiny v divičině... Ale je to jen blbina odehrávající se v krásné přírodě. Kdo chce, může v tom hledat filozofiii, poselství, svobodu, cokoliv.... bude ale hledat marně, spíše to bude v urptném namlouvání, že by tam toho ždibec mohl být.... Film neurazí, já ale rád něco jiného. Škoda, stačil jen lepší scénář. 2 básně... * * (28.07.2017)

Můj oblíbený režisér Taika Waititi v Honu na pačlověky volně navazuje na svůj někdejší film Kluk, který je ovšem říznutý Jenningsovým Malým Rambem. Na Novém Zélandu jsme byl a proto v tomto snímku cítím něco z jeho národních specifik - posedlost americkou kulturou a kinematografií (proto tolik odkazů a citací k filmům i hudbě) a zároveň pocit provinčnosti, lokálnosti, odlehlosti, kiwíkové jsou prostě lidé z ,,konce světa" (Zde je to ještě zesílené lokací, většina filmu se odehrává v buši). K tomu pak přistupuje ještě motiv původního maorského obyvatelstva, který se logicky objevuje v tvorbě režiséra maorského původu. Oproti Klukovi ovšem Waititi upozadil sociální prvek a přidal nadsázku a hravost. Velmi zajímavá je režisérova poetika, která si mnohé vypůjčuje z výše zmíněného Gartha Jenningse, ale i z Wese Andersona a řady jeho epigonů. Škoda, že se Waititi nerozhodl ukotvit svůj snímek v jednom žánru, žánrová nevyhraněnost můj divácký dojem trochu tříští... (04.11.2016)

Úvodní půlhodina je bez nadsázky geniální: Malý maorský raubíř močí na novostavby ve Wellingtonu, což má za následek přesun do divočiny na převýchovu. Po aklimatizaci je přešťasten z lovu vepřů, což však má pouze krátkého trvání, jelikož jeho nová matka skoná na srdeční příhodu. Aby se náš maorský chlapec nevrátil do víru velkoměsta, tak zapálí slaměného panáka se svojí fotkou a prchá do divočiny. V té chvíli se snímek stává k uzoufání nudným. 51% (31.10.2016)

Úspěšný novozélandský film je velmi příjemným snímkem, který nabízí kvalitní humor, krásnou přírodu a určitě i jakousi roztomilost... V podstatě tam všechno funguje, dokonce i příběh není vůbec špatný, ale z nějakého důvodu mě Pačlověci nenadchli tolik jako Novozélanďany. Je to fajn, ale Waititiho novější filmy mám mnohem radši. (7/10) (01.02.2020)