Ornitológ

Jak jste se octli v tak kalné vodě, proč nevyhledáte si vody čisté? Nejpokročilejší Rodriguesův očistec, kterým se definitivně ustavuje jako nejzajímavější autor současného queer cinema. Ačkoliv některé z motivů se opírají o život svatého Antonína z Padovy, náboženské obrazy a souvislosti si Ornitolog vypůjčuje zcela volně (průchod archou noemovou), míchá je s lokálními kulturními specifiky (ohrožená mirandština) a skládá z nich autobiografickou pouť nad klasickým motivem "muže v lese" na cestě za vírou a sebeobjevením. Kamera Rui Pocase je božská: krajinu říčního kanonu využívá až na dřeň a záběry, kde se sledující ornitolog stává sledovaným, jsou neustálým zdrojem úžasu. (18.11.2016)

Další, původní a zajímavý materiál, ke studiu, ale hlavně k uchopení a možnému pochopení křesťanského mýtu označovaného jako "Pokušení svatého Antonína". João Pedro Rodrigues jej řeší příběhem mladého a sympatického ornitologa, jehož původní cíl cesty je zastřen "vyšším" cílem (který si postupně také začíná uvědomovat): definitivním odmítnutím veškerých svodů a pokušení, a tím se vlastně stát Antonínem, tj. svobodným člověkem. Proto je jeho cesta konfrontována řadou vesměs snadno pochopitelných "pokušitelských" symbolů, které sice nijak nevynikají nad stávající ikonografické zobrazení od Hieronyma Bosche, přes Feliciena Ropse, po Salvadora Dalího, ale jsou uvedeny decentně a divácky zajímavě. Kromě toho je Rodriguesův film navýsost aktuální, protože problém "Pokušení", se jím stává vždy v období rozpadu stávajících hodnot, neboť odmítnutí nových neprověřených fetišů, brutálně se prosazujících ve všech životních sférách, je vždy spojeno s fyzickým a psychickým strádáním, ostrakismem a pochybnostmi o sobě samém. Pozn. 1: Svatý Atanáš, posmrtný životopisec Antonínův formuluje podstatu "pokušení" takto: „A jaké myšlenky v nás nacházejí, takové přízraky nám představují. Protože jestliže zjistí, že se bojíme a jsme zarmouceni, ihned nás napadají jako lupiči, kteří našli nechráněné místo. A o čem sami u sebe přemýšlíme, to nám předvedou ve velkém světle. Pokud vidí, že jsme vyděšeni a máme strach, tím více jej upevňují přeludy a vidinami.“ Pozn. 2: A co má Portugalsko s Antonínem společného - od poloviny 16. století se Pokušení svatého Antonína od Hieronyma Bosche nachází ve sbírkách Musea Nacional de Arte Antiga v Lisabonu. (07.04.2018)

Ornitolog promlouvá skrze hustý koktejl symbolů. Ty se z velké části opírají o život Sv. Antonína z Padovy, na nějž odkazuje už jméno hlavní postavy (Fernando – Antonínovo rodné jméno). Jeho putování za spásou projektuje Rodrigues do torza celého snímku, kolem něhož vrství další biblické výjevy (Noemova archa) a skrze všemožné alegorie (léky, machisti) je zatěžkává LGBT frustrací. Elegantně tak prostupuje vlnami konfrontace a bez jakéhokoliv afektu je prolíná ve prospěch celku. // Není nutné mít kdovíjaký přehled, aby se tě film dotkl na samotném okraji vědomí, že jsi člověk. Stejně tak je jedno, jestli jsi kacíř nebo Freud z lesa. Například klíčové (a tragické) setkání s prostou postavou Jesuse mě dojalo, i když si nejsem jistý, jestli mělo. Naopak při téměř sado-maso seanci čínských dvojčat na náboženské pouti, jsem jasně tušil, co mi chce režisér říct. // Cizí není Rodriguesovi ani klasický motiv „muže v lese na cestě za sebepoznáním“ (který mimochodem zpracovává umněji než starý známý Gus Van Sant v unylém deštivém patosu The Sea of Trees s Matthew McConaugheyem) a zároveň nezapomíná na kulturní specifika jako je mirandština. Všechno drží pohromadě nadpozemská kamera Ruie Pocase, díky jehož záběrům berou říční kaňony, potažmo celá okolní příroda, dech. Dostal mě i kontrast mezi „dalekohledovým“ pozorováním (optika jedince) a pohledy z ptačí perspektivy (suplujícími okolí, společenství), který přináší několik vzrušujících momentů, místy doplněných rozvrzanou droneovou hudbou připomínající desky Richarda Skeltona. // Zde na čsfd jsem zahlédl komentář k Ornitologovi zmiňující naprosto wtf surrealistické momenty a poukazující na nejasnou proměnu hlavní postavy. Přes svou komplikovanou mytologii je nicméně film stravitelnou, avšak totálně svobodnou meta-výpovědí a zároveň jakousi meditací nad křesťanstvím, jeho vlivem, potřebou kontrolovat a homofobií (subjektivně jsem si pak do pozice křesťanství obsadil i společnost). Onou „zvenčí“ neustále narušovanou mystickou proměnou hlavní postavy (ve Sv. Antonína) pak celý film graduje, načež jsou nejpozději při závěrečném španělském hitu rozprášeny poslední zbytky obvinění z vyprázdněné narace. Zbývá už jen se zeptat – kam se poděli černí čápi? Zbytek textu na blogu. (05.07.2017)

Nemám potíž pochopit, ba ani potícit, jak tu dílo osvobozuje autora, ale nejsem dostatečně voyeristicky založená, abych v tom nacházela zálibu. To není film, ale čistě osobní psychoterapie, která navíc nepomáhá autorovi učinit ze svého světa krok ven, směrem k ostatním a ke vzájemně vnímavé komunikaci. Možná už ho nebudou tolik trýznit některé obsese, ale nadále zůstává uzavřený ve svém autistickém vesmíru, kam nevnímaná necítím zájem nahlížet. Film sám není perverzní, chráněný aurou nevinnosti prostoduchých, ale záliba v jeho sledování by mohla být. *~~ (07.11.2016)

S nemým úžasom som čumel, akou cestou a akými zvratmi sa film uberá. Normálne mi padala sánka v jednom kuse. Aj som chcel dať plný počet, ale občas ma film nudil. Dobré sú komenty niektorých užívateľov, ktoré som si na konci filmu prečítal a dosť mi osvetlili jeho podstatu. Moje hodnotenie je však nezávislé na týchto komentoch. (01.08.2018)