Oliviére, Oliviére

Věděla jsem, že Holland mě nezklame. Nikdy. Další syrové drama s nečekaným vyústěním. Tichý neznámý snímek který rozhodně stojí za shlédnutí, tím spíš pokud máte náladu na důkladné psychologické rozebrání příběhu ve vaší mysli. Za mě rozhodně nejsilnější osobitá role matky Oliviera. Doporučuji nečíst zdější komentáře před zhlédnutím filmu (časté spoilery). (02.12.2015)

Tohle znepokojující, tragédií zkoušené rodinné drama, nejlépe vystihují dva momenty. Úvodní záběr na sluncem zalité pšeničné pole, ve kterém si hrají sourozenci Nadine a Olivier a závěrečný pohled na prázdnou, ve tmě se pohupující dětskou houpačku. Celý film byl hnán překvapující, ale i mazanou silou k tajemství, ležícím pod povrchem tohoto skvělého filmu. 80% (06.12.2015)

Jak popsat tvůrčí klady francouzského dramatu v režii Agnieszky Holland, abych příliš nespoileroval? Tak mohu říct, že do napětí mne svým způsobem ponořil již úvodní prolog, který v první větě informoval, že film je inspirován skutečným případem a v druhé zase, že podobnost postav se skutečnými osobami je čistě náhodná... tak jsem si říkal, neodporují si ty dvě prohlášení navzájem? Ale po skončení filmu s tímto pohlcujícím vyprávěním mám pocit, že tohle skloubení zde možné, ba reálné bylo. Příběh o ztraceném a možná i znovunalezeném Olivierovi by mohl v jiném podání fungovat jako napínavá detektivka s velmi experimentálním krokem ze strany policisty... paní režisérka nicméně přichází se silným rodinným dramatem s působivým rozehráním napjatých vztahů a detailně vykřeslenou psychologií postav (včetně dětských) v rodině. Osobitý rukopis nepostrádá přímo poetické momenty, ale i v jejich doprovodu dokáže Hollandová vytvořit atmosféru, v níž stejně sálá po celou dobu napětí, nechává skvěle gradovat děj s odstupem šesti let od hlavní události, který nám postupně odtajuje jednotlivá zákoutí. Závěrečná vyvrcholení v několika vrstvách mi málem vzala dech, a současně mne zpětně nutí po skončení filmu klást otázky, přemýšlet nad hlubokým příběhem a myslet nad celou řadou scén, které mi asi ještě dlouho v paměti zůstanou. Jo, jo, krásné čisté drama výjimečného kalibru. 95% (16.09.2020)

Vícevrstevnatý snímek o složitosti lidské psychiky. 1) 44letá Agnieszka Hollandová (scénář a režie) nezklamala ani v tomto případě. Skvělá práce s náznakem a zkratkou, typově přesní herci a to poselství... 2) Ve snímku se prolíná dobro a zlo, sympatie a antipatie, skutky dobré i špatné tak jako v životě. Není vždy snadné určit, co je co, někdy to nejde vůbec. 3) Všichni jsou nějakým způsobem úchylní, otec, matka, obě děti, soused Marcel i inspektor Druot. Trochu mi to připomíná vtip, že dnes už medicína pokročila natolik, že nenajdete zdravého člověka. Hollandová jasně demonstruje, že "úchylnost" v jisté míře je imanentní lidské psychice. Jinak řečeno, všichni jsme nějak cáklí. 4) Zaujali mě 17letý Grégoire Colin (Oliviere) a 23letý Frédéric Quiring (soused Marcel). (17.10.2016)

Tohle by byla přímo lahůdka pro nějakou zanícenou psycholožku, protože téměř každá z postav stála za podrobné prozkoumání. Od chorobně závislé matky na Oliviéra až po dceru Nadine, která mě po té psychologické stránce zajímala asi nejvíc. Vynikajícím způsobem vystavěné drama, které graduje možná až příliš neuvěřitelně, ale to vnitřní napětí, které ke mě pulsovalo z celé té rodinky Duvalovi všechno přebíjí a já jdu bez váhání na plnou palbu. K tomu naprosto výborné výkony všech herců, prostě není co dodat, jen, že Oliviéra doporučuji všema deseti. (22.06.2015)