Paterson

In my opinion, najlepší film tohtoročného, už jedenásteho MFF Cinematik Piešťany a zároveň najlepší Jarmuschov snímok, prístupný rozumovo a citovo aj bežnému publiku, ktoré by asi zrovna nepobralo jeho tvorbu typu Hranice ovládaní kladne a s veľkým pochopením. 113 minút ubehlo naozaj nečakanou rýchlosťou a aj keď sa počas nich prakticky nič podstatného nestane, Paterson sa vám zaryje do kože a len tak nepustí. Je vtipný, jemne dramatický, ale predovšetkým veľmi pozitívne nabitý, čo som v danej chvíli, po predošlých nie zrovna úsmevne naladených festivaloých snímkoch potreboval. P.S. Driver s jeho ženou sú úplne podarení. P.S.S. AHA! :) (20.09.2016)

Dokud jsem si nepřečetl pár zdejších komentářů, bláhově jsem myslel, že hlavní protagonista byl diletant, který se pokoušel parodovat poezii. Hlavní myšlenku celého filmu (o ničem) jsem pak hledal v jeho nesoudné, excentrické a sexy perské přítelkyni, která mu hustila do hlavy, že je geniální básník, protože nedokázala rozeznat burgundské červené od krabicového vína z večerky. Z tohoto banálního středobodu filmu jsem cítil ponaučení, že můžete být úplně neschopní a stejně prožít krásné (a velmi nudné) chvilky u své vášně, kterou ale skoro neovládáte ani na základní úrovni (takže perfektní idea přímo pro mě). Jak ale podle orgastických ohlasů šokovaně čtu, to schizofrenní blábolení o krabičce zápalek bylo zřejmě umělecké dílo nevyčíslitelné duševní hodnoty. Paterson byl poetický génius a jeho hlasité uvažování nad dalším přirovnáním hlavičky zápalky k vlasům přítelkyně zase básnický výkon, který pohladí na duši. Zřejmě jsem ignorant, ale budu varovat podobné ignoranty mého ražení, že se jedná o klasický indie film, který se vyžívá ve stereotypním dni/týdnu ještě nudnější postavy, která každé ráno zarecituje své mizerné pokusy o básně, poslechne si v autobuse jeden nudný rozhovor cestujících a pak to celé skončí neskutečně dramatickou scénou (boiler), kdy si pokecá s Japoncem na lavičce u vodopádu o jejich žebříčku nejoblíbenějších básníků (konec boileru). Vzhledem k tomu, že jsem otevřený člověk a po zhlédnutí filmu se cítím i na umělce, chtěl bych s nedovolením přednést svojí vlastní báseň, která je zhruba na úrovni geniální zápalkové poezie mistra Patersona. BALKÓN: Z balkónu pozoruji osamělé psí hovno, leží nehnutě na chodníku, je smrdutě teplé a vábí život, mouchy se slétávají na jeho počest, dovádějí a kladou larvy, zběsilost uspěchaného světa, zbývá tak málo času do jeho konce, usínám na balkóně nudou, po probuzení hovno stále leží, na povrchu krásně tvarované, uvnitř zcela prázdné, po dvě hodiny pozoruji v polospánku hovno, mám z toho hovno, ach, Jarmuschi, to nebylo psí hovno. 40 % (19.02.2017)

Vypůjčím si, co jsem včera napsal k Intimnímu osvětlení: "Pokud točit filmy lyrické, pocitové a víceméně bezdějové, tak se zajímavými, rozlišitelnými postavami, nadhledem a humornými scénkami, a především - s rozumnou stopáží". Z těchto podmínek splňuje Paterson jednu, a to nadhled a lehký humor. Stopáž o dvou hodinách je přepálená a kdyby se z toho vyškrtly 3-4 dny, nic by se nestalo. Moje sympatie nezískaly ani hlavní dvě postavy, on hodný ňouma, co neumí říct ne, a ona, která nejspíš nemá moc talent, ale dohání to sebevědomím a přesvědčením o vlastní jediněčnosti. 50 % (03.07.2016)

Carlos William Carlos: „No ideas but in things.“ Trochu mě překvapuje, že tu nikdo nezmiňuje americké civilní básníky, jako jsou William Carlos Williams (skutečnému městu Paterson věnoval stejnojmennou rozsáhlou báseň, z které je i výše uvedený citát, který ve filmu zazní z úst rappera v prádelně), Wallace Stevens nebo Frank O’Hara, protože film je v podstatě poctou jejich dílu. A jejich knihy jsou ve filmu několikrát zcela úmyslně v záběru. Autorem básní použitých ve filmu je básník Ron Padgett, čtyři básně jsou starší - Love Poem, Poem (I’m in the house), Glow, Pumpkin - a další tři - Another One, The Run, The Line - napsal přímo pro film. Autorem básně Water Falls je sám Jarmusch. Paterson je o poezii každodenního života a kráse všedního dne. Sedm dní v týdnu, každý je stejný, každý je jiný, každý je krásný. Co je neobyčnějšího, než žít obyčejný život, dělat obyčejnou práci a psát při tom obyčejné básně? Patersonových básní podle mě na konci vůbec není škoda, protože to byly básně psané na vodu a sám básník to věděl. Básně není ani tak podstatné číst, jako je důležité je psát! Dokud budeme psát básně, budeme žít. Jak říká v jednom rozhovoru sám Jarmusch: „I love poets because I never met a poet that was doing it for money.“ (03.08.2016)

Příjemné rozjímání o věcech, které už jsme všichni viděli někde jinde. Chodit po světě s větším elánem a skládat básně na všechno, co se nám mihne před nosem, nás Paterson nedonutí, ale vnímat každý den jako jedinečný a hodný přátelské návštěvy restauračního zařízení, v tom nás Jarmusch utvrzuje každou roztomilou replikou a svéráznou lidskou postavou. Paterson není odpověď, je to doporučený návod, jak číst život.... a vůbec ne špatný. (05.03.2017)