Vážený občan

Na argentinských filmech se mi líbí, ze se sice odehrávají v navenek exotickém prostředí, ale ti lidi jsou dost podobní jako tady. Ta vesnice a ty klubovny, to všechno by mohlo byt klidně v nějakém chudším českém kraji, kam přijede po 40 letech slavný a úspěšný rodák z Prahé. To, jak tam rozbije Daniel během chvilky prakticky všechno, i to, jak v podstatě on nesnáší je a oni jeho, staré lásky i žárlivost… to všechno tu funguje dobře. Snad jen v první půlce ma film trochu horší dynamiku, ale da se to snést. (01.07.2023)

Není to špatný film, jen si měli tvůrci ujasnit, co přesně vlastně chtějí kritizovat, jestli akademickou nabubřelost institucí, nebo samolibost a odtrženost od reality samolibých úspěšných spisovatelů, či provinciálnost a pokrytectví maloměst, a také je to zbytečně dlouhé a natahované na „oscarové“ dvě hodiny, přičemž hodina dvacet by tomu slušela daleko víc a mělo by to potřebnou údernost. Líbil se mi moc začátek, který je ještě pojat s nadhledem - např. spisovatel při předání Nobelovy ceny za literaturu urazí celou akademii, že mu tím dali najevo, že píše jen pro akademiky, urazí i krále - což člověk řekněme ještě bere. Jenže tohle akademické prostředí je časem srovnáno s provinční kulturou maloměsta a dáno na roveň této akademičnosti. Jako sorry - akademici oceňují výdělečné projekty, ale kultura na maloměstě je většinou dobrovolná, možná naivní, ale o to víc srdcařská. A pan spisovatel při předávání cen urazí prosté lidi stejně jako akademiky - tohle srovnání mi tam vážně moc nesedělo. Pobavily mne v tom úvodu vtípky stylu rozdělený obraz jeho domu, kdy on se nahoře prochází a dole pod ním je velká místnost s knihovnou (jako by šlapal po všech těch knihách), jak jde automaticky na letišti k dražšímu autu, jak použijí stránky jeho knížky na rozdělání ohně nebo na velkou potřebu, jak k rozbitým autům přijedou automechanici maňaná... Ale celkově to chtělo říct co? Že knihy oceněné Nobelovou cenou nebo jinými prestižními cenami jsou zcela mimo skutečnost? To tak nějak všichni víme. Že spisovatelé údajně musí být ješitní a samolibí a podle toho se nadřazeně chovat a všem „dobře“ a neprovinciálně radit? Myslím, že hodně spisovatelů píše také pro radost či z vnitřní potřeby. Ostatně - na přednášce se ho někdo zeptá, a v tom podle mne je jádro pudla: „Proč nepíšete hezké věci?“ A on neumí odpovědět. Ale jestli mělo jít o kritiku odrodilců, proč ne? Akorát je to pak depka na n-tou a ta kritika se podle mne krapet míjí účinkem. Samotnému mu totiž v průběhu filmu vadí, že se z jeho tvorby stal byznys, ale když přijede do rodného města, místo aby v tom sebepoznání pokračoval, začne se chovat stejně samolibě a velikášsky jako předtím? Prostě mi k sobě jednotlivé dílky filmu nepasovaly, asi proto, že se promíchaly ze tří různých krabic. Vadilo mi to inťošské otírání se o rádoby vesnické burany (čímž sami tvůrci popřeli svůj pokus o sdělení), chyběla mi u hlavní postavy trocha empatie. A štvala mě kamera jak na lodi. (21.04.2021)

Výborný námět se skvělým Martínezem se sice občas nevyvaruje klišé, jež přináší návraty do rodných končin po letech, ale dokáže je kompenzovat takovými perlami jako soutěž moderního umění nebo odvoz z letiště! :-). Polootevřený konec zážitek ještě umocnil. Rozhodně jeden ze tří nej počinů, co mi 52. KVIFF nabídl... (09.07.2017)

Prima zápletka a hrozná škoda té kamery a střihu. Občas roztřesené záběry a amatérská perspektiva, jako schválně mi to teda nepřišlo. Slavný spisovatel se svébytnými názory, nositel Nobelovky za literaturu je pozván do své rodné vesnice, aby převzal titul váženého občana. Ve svém rodišti nebyl třicet let, ale čerpal odsud veškerou inspiraci pro své dílo. Potkává zde staré přátele, svou lásku, vzpomínky.... Momentálně vyhořelý spisovatel zde nachází novou studnici inspirace pro své psaní. (13.08.2017)

Vážený občan disponuje jedním z nejlepších scénářů, který jsem za dlouhou dobu viděl, dokáže unikátně balancovat mezi komedií a dramatem (přičemž oba žánry zde ze sebe vycházejí, humor vychází ze zápletky a dobře napsaného protagonisty a drama zase často z toho, kdy se stal obětí onoho humoru), má skvělé oko na různé charakterové, scénické i prostorové detaily, je obecně aplikovatelný na více prostředí a na závěr ještě předvede svou podvratnost. Pětihvězda by byla naprosto zasloužená, kdyby... kdyby ten film nebyl tak formálně odpornej. Nenavazující, nenačasovaný střih, hrůzná práce se světly, ohavný TV look kamery, zkrátka vizuální trest na takové úrovni, že to smrdí tvůrčím záměrem, který se tak snaží vymanit ze smyčky svého tématu, tedy uložením se do sarkofágu akademické akceptovatelnosti, což je jedním z témat filmu. V tom však není konzistentní, protože si sem tam využije formálních zkratek, dovysvětlovaček a hudby. Je to strašná škoda, protože nic jinak zábavnějšího a trefnějšího jsem nepotkal už dlouho. (26.10.2017)