Červená korytnačka

"Žhnoucí slunce želvu peče, co se (s)vleče, neuteče." Možná bych dal víc hvězd, ale krátkému filmu. Kraťasu provoněnému čajem, uvařeným dcerou při čekání na návrat otce, která si krátí dlouhou chvíli zametáním pláže a chytáním ryb. Viz můj Wit.  A navíc ani nesouhlasím. Samozřejmě úchvatné, filozofické, magické, očistné, o koloběhu života, o propojenosti člověka s přírodou... Aha. Takže je jedno, jak hnusně se k přírodě budeme chovat, klidně i utýrejme mučivou smrtí bezbrannou želvu? Matka příroda, ve své nekonečné moudrosti, nás za to nepotrestá, ale ODMĚNÍ, založením šťastné rodiny. To jako vážně?! Btw, moje útlocitná žena, velká milovnice želv, u toho nešťastně vzdychala a pak přišla se spásným nápadem: "Třeba ta dívka byla zakletá v želvě a princ ji vysvobodil!" Jasně. Tím, že jí přerazí klacek o kebuli a z bříška si udělá trampolínu. Ale co já vím, třeba to holandští kluci při námluvách tak dělají? (21.06.2022)

Pomalu, ale velmi sebejistě vyprávěný film o koloběhu života, plný strastí a těch nejniternějších okamžiků člověka. Vše zabaleno do krásné animace, která je jedna z nejlepších, za posledních pár let. Pro obyčejného diváka nicméně příliš sofistikovaný a zbytečně dlouhý. Proto nadšenci pomalých a artových filmů mají o důvod víc tento film vidět, protože krom hloubky vypráví i příběh poučný a prostě jednoduchý. 80% protože 80 minut je možná trošičku příliš a celkový styl mainstreamovému divákovi asi moc neřekne. (29.04.2021)

Je až neuvěřitelný, kolik alegorie, melancholie a kreativity dokázal režisér Michaël Dudok de Wit využít ve svém celovečerním debutu na rozmezí 'pouhých' 80 minut.... 'Červená želva' je totiž komplexním magicko-realistický příběhem jednoho lidského pokolení, který fenomenálně využívá modus operandi poměrně jednoduché premisy klasické robinzonády, a následně ji implementuje do dechberoucí meta-fyzické epopeje, která alegoricky vypovídá o nezlomné vůli člověka, jeho regeneraci, o smíření s nevyhnutelným koloběhem života, poznání sebe sama, či souznění s přírodou. Snímek mistrovsky kloubí to nejlepší z japonské a francouzské animace v neskutečně pestrou vizuální škálu, jejíž impozantnost primárně tkví v podmanivé paletě akvarelových barev. Zároveň klade důraz na malebnou poetiku jak od Miyazakiho, a až komiksově vyhlížející minimalistickou kresbu jak od Hergého, a v neposlední řadě umně komunikuje s divákem skrze úchvatnou lyrickoepickou obrazotvornost, čímž utváří impresionistické scenérie stylisticky a esteticky čisté jak panenská blána. Laicky řečeno: tohle dílko nejenže splňuje, ale naprosto přesahuje ekvivalent tzv. vizuálního story-tellingu - jde totiž přesně o ten specifický typ meditativního filmu, který dominuje v rámci percepční roviny, díky čemuž velice intenzivně atakuje intuitivní vjemy diváka. Vše posléze umocňuje famózní hudební podkres Laurenta Péreze del Mara, bez nějž by onen unikátní prožitek nebyl kompletní.... Smekám jak tvůrcům, tak samotnému studiu Ghibli. Tato emocionální odysea je jednoduše synonymem nespoutané tvůrčí svobody neznající jakýchkoliv kreativních mezí a celkově posouvající hranice pojmu transcedentálního filmu - a jestliže vás snímek tak či onak přivede do tranzu, poddejte se mu, nebudete toho litovat. Absence dialogů či monologů je pouze nedocenitelným pozlátkem navíc. Již jen záleží na divákovi, jak bude číst v existenciální či environmentální intertextualitě skryté mezi řádky, a jak si následně vezme k srdci ono spirituální poselství o tom, že každý v životě nutně potřebuje svou Červenou želvu, neboli spřízněnou duši. Inu, ve fantazii se přeci meze nekladou.... [VERDIKT: redefinice transcendentálního/spirituálního/meta-fyzického/meditativního filmu. Absolutní povinnost pro všechny cinefily a fanoušky artových animáků. 10 želvích ovulací z 10] 🐢💚 (26.04.2020)

Předně nemám ráda animované filmy. Nemám ráda takové ty animované filozofie či duchovní poučky. Když jsem ale v kině viděla teaser na toto, řekla jsem si, že tohle vidět chci. A jsem přemožena. Přemožena prostotou, minimalismem a dokonalým, strohým, ale uhrančivým vizuálem. Už jenom ty záběry moře, pláže a hvězdného nebe. Prokristapána nevěděla jsem, že kreslené mohou mít větší moc, než skutečnost!! A strašně tam toužím být ! (14.02.2017)

Podmanivá magicko-realistickou robinzonádou s ekologickým podtextem. Semknutý, stylisticky čistý snímek, zaplněný symbolickými obrazy a založený na myšlence propojenosti jednotlivých složek živého světa. Ke komunikaci s divákem používá Červená želva především obrazů, které jsou zároveň konkrétní i symbolické a postupně nám odhalují unikátní, přesto univerzálně srozumitelnou vnitřní logiku fikčního světa. Díky cyklickému opakování situací vzniká dojem organické propojenosti všeho se vším. Pokud se něco stane ostrovu, musí se přirozeně něco stát také člověku, který jej obývá. Očistná jednoduchost není vlastní pouze příběhu, ale také vizuální stylizaci, která čtenářům komiksů může připomenout tvorbu kreslířů jako Jean „Moebius“ Giraud nebo Georges „Hergé“ Remi. Zásluhou (ne)obyčejně krásné animace je film podmanivý i během okamžiků, kdy se v něm nic zvlášť dramatického či lyrického neděje. Výtvarná stránka na pomezí magického a realistického nás přitom vede ke stejnému poznání jako zápletka filmu – přírodní řád nemusíme chápat, ale měli bychom jej respektovat. 80% (09.12.2016)