Barani

Tento islandský film pro mne dokonale splňuje Gabinovo pravidlo, že dobrý film musí mít především dobrý příběh, dobrý příběh a dobrý příběh. Grímur Hákonarson spadá svým stylem do artové tvorby, ale zároveň točí dle svých slov především příběhy, které vycházejí z živých zkušeností jeho rodiny a známých na Islandu. Vypráví hranou formou o životě v prostředí své domoviny v odlehlých islandských horách, např. o tom, jaký nevyhnutný význam mají v životě těchto lidí stáda ovcí, a navrch tak splňuje i ten náhled do jiné kultury, který od návštěvy podobně exotické kinematografie očekávám. Spočátku jsem se vylekal dlouhých záběrů a pomalému tempa ve spojení s tak doslova studeným prostředím, ale moje obavy byly postupně vytěsněné sugestivní atmosférou, která mě pohlcovala a dávala možnost k hlubšímu procítění, a emocemi, které se podařilo vyvolat bez jediné stopy po citovém vydírání! Ten film mistrovsky a zároveň s minimem slov pracuje s napětím a vyprávěním o postavách, třeba již úvodní scéna, kdy se poprvé setkáváme se dvěma bratry, kteří spolu nemluví, a vidíme jejich izolované počínání, výrazy během krátkého střetu a projíždění brány směrem na soutěž, nám o jejich vztahu už tolik bez jediného slova naznačí, zneklidí, vzbudí očekávání... Berani jsou nakonec filmem nejen o dlouholeté nenávisti či životě na Islandě, ale zároveň i o někdy složitém procesu objevování potřeby vzájomného spojení a podpory v krizové situaci. // Měl jsem film možnost vidět v kině přímo s účastí pana režiséra, po projekci s ním následovalo rovněž zajímavé povídání a diskuze, obojí bylo pro mě zážitkem. [80%] (24.11.2022)

Dva berani chovaní berany a čtyřicet let se spolu nebaví, dokud je k tomu nedonutí infekce, která napadne jejich sousedící stáda. Poetické drama o bratrech, které těží z minimalistické poetiky, strhující krajiny, výtvarné kamery stoupající hvězdy Sturly Brandtha Grøvlena, úsporných hereckých kreací vousatých osamělců a typické islandské weird exotiky. Dojíždí naopak na snahu o spojení naturalismu / symbolismu v závěru, který vyznívá poněkud otravně didakticky a školácky. Ale jinak s ohledem konkurenci skandinávských uzavřených dramat Berani rozhodně pod reflektory Cannes patří. [Cannes2015] (19.05.2015)

Island má tristo tisíc obyvateľov a dokáže točiť filmy na vysokej úrovni. Neuveriteľné. Hrutar je veľmi pútavý príbeho dvoch pohádaných bratoch, ktorí sa spolu 40 rokov neprehovorili ani slovo, no spojí ich veľké nešťastie. Som veľmi milo prekvapený nádhernou kamerou a výbornými hereckými výkonmi. Islandská príroda je úchvatná a zima nesmierne krutá. Záverečná scéna je taká ako sa na severský film patrí. Luxus! 80 %! (28.02.2017)

Vyvolávání dojetí, level mučení kanárka. Sledovat dva zarostlé stařešiny, které je místy těžké rozeznat od jejich bečících chráněnců, jak přicházejí o všechno, čemu jim v životě záleželo a čemu rozuměli je trochu jak hodinu a půl koukat na Atreje, kterýmu se topí kůň v bažině (AKA dětství v píči. Dík Petersene). Ona strohost a první signální celé zápletky je ale zase na druhou stranu poměrně záslužná, protože širší výpověď bych v tomhle asi nepřežil. Těší mě, že je to přízemní, těší mě, že je to v první i poslední řadě "pouhé" vyprávění hezkého a smutného příběhu. (07.03.2016)

Na první pohled film, který svým dějem zrovna dvakrát netáhne. Dva rozhádaní bratři, kteří spolu nemluvily 40 let, ale má je spojit jejich společná láska k ovčímu stádu, o něž se starají. Pod tímhle ale tkví jeden tichý, silně emotivní skvost, který nepotřebuje slova, ani jimi moc neplýtvá, aby vás dovedl zaujmout. (19.08.2016)