Ružové sny

Slavný film Dušana Hanáka Růžové sny vypráví o světě na pomezí vesnice a kolonie. Logicky, vzhledem k předchozímu Hanákovu zaměření, je zde život v kolonii vnímán semidokumentárně a našinec je opravdu rád, pokud film sleduje se slovenskými titulky. Rozdíly mezi vsí a kolonií jsou transponovány skrze pohled na mladou lásku a výsledkem je atraktivní pohled na cosi jiného. Mladý Nvota s ještě mladší Bittovou jsou autentičtí až na dřeň. (10.12.2020)

Velice jemně a citlivě, až téměř něžně natočené. Vynikající práce - téma sice lehce v celkem depresívním duchu socialistického realismu, ale film uniká do zajímavých obrazů a povznášejících pocitů seč může. Vcelku nekorektně, leč pravdivě, popisuje život cikánských komunit a jejich soužití se standardním obyvatelstvem slovenské vesnice. Nade všechno ovšem mládím vonící příběh dvojice hlavních hrdinů ;-) smutné, ale zajímavé... (13.02.2011)

Ač v celkovém vyznění smutná romantika, působí lehce, uvolněně, ale i naivně zamilovaně a poeticky. Určitě pomáhá i letní atsmoféra, přirozený a skvělý herecký výkony, exteriéry. Velmi oceňuji, že cikáni mluvili ve filmu ve svém prostředí cikánsky a že tam byly titulky. Dušan Hanák mě svou režií udělal velkou radost.  Jedna z nejpovedenšjích romantik co jsem v poslední době viděl. (12.03.2024)

Buďsi tak nebo onak, film o vědomí vztahu lidského srdce, které žije v obyčejné duši. Promyšlený film až do nejmenších detailů, v němž není ponecháno nic náhodě, ale vše do sebe harmonicky zapadá. Jeden z nejlepších filmu natočený toho druhu na Slovensku od skvělého slovenského režiséra Dušana Hanáka. (12.12.2007)

Růžové sny jsou malý orbis pictus: Hanák jimi syntetizuje různé společenské i individuální životní formy – s důrazem na mnohotvárnost ideálů, (zlo)zvyků i předsudků, které usměrňují mezilidské vztahy i poměr člověka k jeho životnímu prostoru. Úsporné obrazy se v plynulém, neupovídaném vyprávění, protkaném nenahodilými analogiemi (jež upamatovávají na plně nepostihnutelné correspondances, tajemnou stavebnost skutečnosti), přirozeně druží, svědčíce současně o všem – o životě, místech a snech, o pocitech, práci i láskách, o lidech, zvířatech a věcech – , a uvádějí tak do jednoho nerozdělitelného světa, jehož drolivost je jen zdáním, vyvolaným vlastní labilitou jeho obyvatel – herců i diváků. (22.12.2013)