Ready Player One: Hra sa začína

Bavilo mě to jako atrakce, ale v tomhle směru nic nedorovnalo intro s úžasně odhmotněnou kamerou. Jinak překvapivě konzervativní film ve všech ohledech. Jednak vztahem k počítačovým hrám (jde o náhradní život, kde si mrzké existence léčí komplex své zbytečnosti) a poselstvím (počítačové hry nejsou opravdový svět, nezapomínejte na to), které podle mě odhalují, že Spielbergovi jen někdo, po vzoru jeho záporáka, našeptává popkulturní odkazy, ačkoliv modernímu gamerství vůbec nerozumí a představuje si ho v statické archaické podobě rozzlobeného rodiče (retro stylizace mi i proto přišla jako snadná volba a vyhnutí se propracovanému konceptu reagujícímu na vývoj herního průmyslu). Virtuální realitu tu pak vůbec neřeším, film se ani nepokouší představit logisticky a psychologicky věrohodný model, o kterém by mělo smysl uvažovat. A nakonec je konzervativní i samotnou strukturou, kdy vyprázdněné (přehuštěnost popkulturními odkazy opravdu nevnímám jako naplněnost) akční scény střídají toporné expoziční dialogy. Ten film mě bavil, to musím zopakovat, ale ani vteřinu jsem mu nevěřil, jeho okouzlení hrami mi přišlo smutně hrané a neupřímné. Spielberg většinu stopáže tráví kupením neironicky úchvatných digitálních akčních scén, přesto svá poslední slova věnuje obstarožnímu sloganu "buďte víc na čerstvém vzduchu". Buď to je cynický vylhané, nebo nedomyšlené. Nemluvě o nepříliš funkčním kontrastu s reálným světem. Notoričtí hráči počítačových her jsou dokonale krásní fit modelové a modelky, kdy sexy znaménko, které by na trhu modelingu znamenalo spíš plus, je prezentováno jako zdroj dalších komplexů. K čemu pak tvorba virtuálních avatarů? Vzniká další rovina vylhanosti filmu, který je o střetu reality a virtuality, ale reality se bojí a virtualitu nechápe, tak vlastně nemá moc co dělat. Nejde prostě natočit film, který neukazuje nic než úchvatnost digitálního světa, v němž jsou všichni šťastní, nejsou zobrazeny jakékoliv vedlejší účinky, které by neplatily i pro realitu (komercializace), realita je v důsledku stejně nehmotná, protože v ní chybí špína a ošklivost (zvláštní u filmu odehrávajícího se ve slumu), jen je nudnější, a pak najednou okázale artikulovat nějakou "střední cestu" a "důležitost opravdovosti", ke které film absolutně nevede. Jediným funkčním poselstvím tedy je vzkaz Spielberga lidem: "Konzumujte popkulturu plnými doušky, ale konzumujte ji způsobem, jaký jsem já zavedl. Neposouvejte se, nehledejte nic nového, to nejkrásnější a nejlepší vám dala moje generace. A pokud budete mít pocit, že jde o mrhání životem - dva dny v týdnu si můžete hrát na sluníčku, to vaší stagnaci dostatečně vyváží." Což by mi ale nakonec nevadilo - vlastně mi vše to, co píšu, vadilo překvapivě málo, protože se do toho dá intuitivně ponořit a plavat v tom - tedy za předpokladu nekladení odporu. Opakované zhlédnutí by tomu podle mě hodně uškodilo. PS: Popkulturní odkazy mě bavily, i když není nic otravnějšího na světě než koukat na takový film s lidmi, kteří chtějí dávat najevo, že rozumí tomu, na co se odkazuje. (26.03.2018) (menej) (viac)

A nač nás to dnes, nejdražší pane otče, ve své neskonalé velkodušnosti vlastně berete?“ zeptali se před vstupem do kina mí pečlivě pěstění budoucí dárci orgánů a kostní dřeně. „Inu,“ odvětil jsem výchovně mentorským tónem „tentokráte, má milá antikoncepční selhání, vskutku zbystřete, bude to velmi poučné! Jeden talentovaný obstarožní otyloň před pár lety napsal skvělou a originální knihu, která pojednává o vám podobných nezletilých kokůtcích, kteří nedělali nic jiného, než imrvére vysedávali u mobilů a počítačů, až je málem sežral Epl s Gůglem!“ „No samozřejmě, pane otče, budeme jako vždy nesmírně pozorné a dozajista se důkladně poučíme!“ „Dobrá, dobrá,“ pohladil jsem je spokojeně po hlavách, přičemž jsem se v duchu plácal po ramenou nad nespornou účinností mé výtečné výchovné metodiky. „A jelikož máme to štěstí, a můžeme představení zhlédnout v jediném v našem městě přeživším, nehrabivém a přátelském kinematografu a nikoliv kde??? …“, zeptal jsem se zdviženým prstem a zvídavě nadzvednutým obočím. „… V jednom z těch zkurvených monopolních Sinezmrdů s židácky přebušenými cenami za lupen, kde nám šacujou tašky, abychom do sálu náhodou nepropašovali něco jiného než ty jejich desetkrát předražené koňské chcanky z postmixu!“ zacitovaly zcela pregnantně nositelé mého genetického kódu unisono. „Ano, ano,“ přikývl jsem se blaženě a opět nenalézal dostatek ramen k poplácávání, jaká jsem to názorová autorita „tudíž jsem ochoten vám za ušetřených sto osmdesát korun českých za vstupné koupit jakékoliv oblíbené potraviny a nápoje, samo sebou dle mého vlastního výběru!“ To následné bezelstné nadšení v dětských tvářích se vskutku téměř přiblížilo k pocitu z prasknutí napěchované Mástrkarty. „Jůůůůů!!!“ zaplácaly obě ručičkama a opět sborově dodaly: „A navíc nás dnes žádný nekřesťansky hrabivý holandský buzerant nebude za ty prachy ještě půl hodiny zadarmo vyplachovat pásmem, jak vy s oblibou říkáte, vyjebaných dementních reklam!“. „Pravdu díte, milánkové, ale již nadešel čas přistoupit k vlastní projekci. Tak šup, a nezapomeňte, že tady jim žvýkačky pod sedadla nelepíme, nepoléváme sedačky fantou, neházíme čipsy na podlahu a pečlivě nezašlapáváme do koberce. Tohle je divácky přívětivé kino, čili žádné „Jen ať si ty kurvy za to nehumánní výpalné aspoň pěkně zauklízejí.““ *** „Tak co si o tom jako erudovaný filmový kritik myslíte, vážený pane otče?“ zeptaly se zvídavě mé přestřiky ihned po skončení. „Inu, tenhle pan Klajn sice není kdovíjaký spisovatel,“ začal jsem ze široka „nicméně v rámci jakž takž snesitelné stylistiky se mu povedlo koncipovat fenomenální, nostalgické a svižné porno se skvělým příběhem snad pro každého, kdo se kdy pokoušel se smrtí v očích a džojstykem v ruce sundat z rampy tu „opici, házející sudy“, vyžrat žlutým jedlíkem všechny tečky z displeje, později ukouzlit rozpixelizovaného čaroděje v kobkách D&D či sejmout Hitlera ve Wolfštajnově bunkru, přičemž mu v Unitře duněl VanHálen. Přiznám se, že jsem měl trochu obavy z toho Štefana, protože posledních třináct let točí samé co?“ zapojil jsem je hravě do svého sofistikovaného monologu. „No přece samé otravně nudné, stařecky dementní, odporně kýčovité a nechutně patetické velesračky!“, returnovaly bez zaváhání. „Ano, opět správně, nicméně tentokrát kupodivu vstal z mrtvých, ukázal, že Sci-Fi je prostě jeho kopyto, osmdesátá a devadesátá léta minulého století vrcholem jeho kariéry. A ač v těch dvou a půl hodinách zabral asi jen necelých padesát procent knihy, což asi jinak ani nešlo, uplácal její trikově dokonalou, hlavopatoidní a perfektně dramaticky zvládnutou vizualizaci. I změny oproti předloze jsou naprosto snesitelné, předchozí čtenář se tak dočká nejednoho příjemného překvapení a dokonce úplně nových vytříbených vyfikundací, jako například skvostného přetočení tolik přeceňované Kubricko – Kingovy narkoleptické obrpičoviny, zaříkávání koulí dračí magii z Exkalibru, megahitu Pokroucené sestry a samozřejmě Čakyho! Prostě jsem si v té tmě málem sahal vlhkou rukou na šulínka. Ups, to poslední jste samozřejmě neslyšeli a budete to ignorovat, to upjatí bigotní katoličtí otcové jako já samozřejmě NIKDY! nedělají, byl to jen takový řečnický obrat. Ale dost o mě, jakpak se to líbilo vám? Avšak dejte si veliký pozor, co teď řeknete, otec je na nostalgické vlně a velmi citově rozjitřený!“ „Drahý pane otče, bylo to vskutku úchvatné! Uteklo to snad rychleji než pedofilní kněz před mravnostní policí a my jsme samým vzrušením i úplně zapomínali žrát čipsy! Myslíme si, že Štefan bravurně uctil tolik opulentní literární předlohu vskutku zdařilou a velmi vkusnou kvintesencí, jejíž naraci ad hoc navíc citlivě přizpůsobil mladé degeneraci, ač gró děje směřuje do dob, kdy začínaly uhelnatět plavuně. My rovněž adorujeme!“ „Hm, hm, opulentní, kvintesence, ad hoc, gró, narace, adorace, plavuně … Názorově mi sice děláte radost, avšak pokud se mnou, kurva, budete mluvit jako Zadek99 s Daglesem a Bludmanem, a budete navíc drzé, tak vás těm Albáncům na porno nakonec přeci jenom prodám!“ (08.04.2018) (menej) (viac)